EGGO

Život šel dál a Eggovi se nasadili léky a nějaký čas to vypadalo, že je dobře. Útulkové tety jej rozmazlovaly a hlídaly, když se vědělo, že bude ohňostroj či nějaké hlučné veselí v okolí útulku s ním byly a dělaly vše možné i nemožné , aby nebyl ve stresu a nespustil se tak záchvat.
Nějakou dobu byly záchvaty jen zřídka a malé. Letos však nastal nějaký zlom a záchvaty se zhoršovaly a přibývaly. Zkusilo se zvýšit dávkování a nic….dalším krokem byla změna léků ani to nepomohlo, naopak bylo ještě hůř. Vrátili jsme se tedy k lékům původním tentokrát v nejvyšší možné dávce, Ani to však nezmírnilo četnost a sílu záchvatů. Byly čím dál častější a silnější, i několikrát za den.

Dnes měl dva velké za sebou a jako by se z nich zcela neprobral, byl jiný, vysílený, zmatený, nešťastný z toho , že neví co se to okolo něj děje….

I když víte, že musí tento den přijít, vždy doufáte, že ještě ne, že to fakt zabere a že tu s vámi bude ještě nějaký čas, a najednou je tu ten den, o kterém doufáte , že nepřijde nejlépe nikdy. Najednou to co jste odkládali a doufali, že se stane zázrak je tu a vy musíte udělat rozhodnutí.

Vzpomínám na dny, kdy tety i venčící vymýšleli jak a čím unavit Tvou nezměrnou energii, miloval jsi hru na přetahovanou, jen tvá síla a možná zastřená mysl hold někdy způsobila, že jsi místo do peška kousnul do ruky. Zpočátku, když jsi se rozdováděl nevěděl jsi, kdy přestat, To vše tety výchovou a důsledností s Tebou zvládly. V době, kdy se zvyšovalo dávkování léků, jsi to přestával být ty – neúnavný hračička. Více jsi prospal a probloumal ve svém světě a nám docházely možnosti, jak Ti pomoci….

Děkuji všem útulkovým tetám, které Tě doprovodily na poslední cestu…… moc to bolí, nebýt této nemoci, měl bys celý život před sebou…..