Asi není nic těžšího než muset sebrat všechnu svoji sílu, zahodit své ego, nechat do sebe proniknout tu nejsvíravější bolest a s pokorou pustit někoho, koho máte rádi na jeho pouť mimo tento svět. Na tento pocit se nedá zvyknout a zdá se mi, že čím je člověk starší, tím jsou tyto odchody bolestnější…
Pan kokřík Bady mi každý den ukazoval svou sílu, odhodlanost a to, že tím, že pes ohluchne a oslepne jeho radost ze života nekončí. Měl být u nás jen do doby, než najde opravdový domov, ale věřím, že za těch pár měsíců, co tu byl, měl stejně jako já pocit, že jej našel právě tady. Každé ráno nás po probuzení vítal veselým vrtěním, stejně tak, když na nás narazil při zkoumání zahrady. Bylo to jako odměna za tu péči a lásku, kterou jsme se mu snažili dát. Když se objevili zájemci, tak jsem měla dost obavy, zda neztropím hysterickou scénu a nikomu jej nedám a doufala jsem, že je odradí množství jeho léků. Byl to úžasný PAN pes, snášenlivý ke všemu živému a možná i proto se jeho dvorní společnicí stala stará kachna, která jej pronásledovala, kdykoli vyšel ven. I tu vítal veselým vrtěním ocásku. Měli jsme velké plány, jak nás bude hlídat při našem řádění na zahradě, jak nám statečně pošlape všechny nově zasazené kytky a jak za ním budou pochodovat malá káčata, jak za velkým taťkou a my se budeme děsit, že je ve své sleposti zašlápne.
Budete mi moc chybět pane kokr, hlavně to vítání, když jsem přišla z práce. Napřed velké vrtění, pak sis sedl a já jsem tě objala. I když si neviděl a neslyšel, stejně si poznal, že jsem doma. Budu si tě navždycky pamatovat jako největšího bojovníka s osudem, jakého jsem dosud poznala. Kdybych mohla vrátit čas, tak udělám jinak pouze jednu věc – vezmu si tě domů dřív. Bylo mi ctí kamaráde a i když to bolí, tak jsem ráda, že jsem tě právě já doprovázela na tvou poslední cestu, protože vím, že i ty bys to nechtěl jinak.
Přes to všechno si rád alespoň 2x za den poťape po zahradě a počuchá ( je to již jeho jediná radost objevovat nové vjemy jen čichem) Zavrtí pahýlkem, když je spokojený a nebo Vás vítá.
Občas se stane nehoda v podobě loužičky a to proto, že si myslí, že už je venku, tudíž mu to člověk odpustí rád.
Neštěká a hledí si svého. Rozčilující se psi , fenky i štěňata jej naprosto nezajímají. Jen štěně, když už je hodně otravné tak jsme kokra slyšeli poprvé výrazněji štěknout.
Občas si pofňáká, to , když se ztratí v bytě, někde se zasekne, nebo , když si chce postěžovat na svůj nelehký osud.
K našemu údivu, miluje výšky. Překvapivě lehce si vyleze na postel nebo židli. Pokud máte na zahradě hromadu písku, vězte, že první kam kokr bude chtít je právě vrchol této hromady.
