Liga na o​chranu zvířat

Do jednoho roku nejevil zájem o hračku ani o pamlsek.

V roce jsme s mou známou pejskařkou začali řešit chůzi na vodítku. Občas vzala svého klidného vyrovnaného psa, se kterým si Aron rozuměl. Chůzi na vodítku bez tahání jsme nezvládli. Nepomohla změna směru, vycukávání ani zastavení. Když byl pokrok, tak jsem pak udělala chybu a vrátilo nás to zpět.

Aron utíkal ze dvora vždy, když si sousedi hrali s míčem, když kolem našeho šli koně a když se sekala tráva. Vždy byl u toho strašně ve stresu a ječel. Jednou utekl k sousedům mezi děti, nikomu neublížil, jen jim rozkousal balóny. Nikdy nešel hned do útoku, vždy až ho člověk chtěl pohladit.

Chodili jsme i k blízkosti koní a nijak nereagoval. Asi mu vadili jen koně, kteří procházeli kolem našeho.

V roce a půl jsem začala docházet na individuální lekce k cvičitelce ze Strážnice (na FB „Hlídání a výcvik psů Strážnice). S ní jsme učili Arona na jméno, očnímu kontaktu a zabavit hlavu různýma povely. Je to strašně chytrý a učenlivý pes. Pozvala si jednou i kamarádku s koněm. Na koně nereagoval a s tou kamarádkou se šel přátelsky přivítat. Ona si čupla, Aron k ní přátelsky došel, ona ho pohladila a  její slova byla „to je ten agresivní pes?“ V momentě kdy to dořekla, zaútočil. Nedokázali jsme pochopit proč.

Párkrát jsme se setkali i s policejním psovodem, kterého Aron docela respektoval. Vždy víc respektoval chlapy.

Při dvouletém očkování to byl boj. Dali jsme mu sedalin a po něm byl strašně agresivní, protože nevěděl co se s ním děje, velká chyba.

Pár měsíců na to mě napadl, když jsem ho chytla za kůži na krku. Dostal amok a vůbec si to neuvědomoval. Měsíc na to mě znovu napadl. Vypadl mi zapalovač z kapse a on ho vzal do tlamy, má reakce byla rychle ho chytit za obojek a zatřást s ním aby ho pustil. V ten moment amok a útok. Až snad po půl minutě, kdy ho mamka odsunula smetákem, přestal. Došel si pro balónek jakoby nic.

Konzultovala jsem to s psím psychologem Pavlem Bradáčem, který mi vysvětlil, že Aron je velmi bojácný a měli jsme zkoušet postupné přibližování ruky k obojku za pamlsek. Zkusili jsme to, ale Aron nejevil žádný stres, když jsem se nad něho naklonila, když jsem ho chytla za obojek ani když jsem nad něho dala ruku. Myslím, že zaútočil, protože se tehdy lekl.

Poslední náš cvičitel byl Radoslav Chlup (HD coach), který po příjezdu byl upozorněný, že na něho Aron zaútočí. Klasika, Aron se šel přivítat, ale pan Chlup stál a ignoroval ho. Asi po pár minutách se ho pan Chlup teprve dotkl a Aron byl jak beránek, mazlil se a byl poslušný. Šli jsme se projít a pan Chlup s Aronem párkrát cukl a Aron přestal tahat, neskočil ani pod projíždějící auto, což běžně dělal. Verdikt zněl, že Aron neví co je špatně a co dobře, nemá mantinely a nemá ve mě důvěru, aby nechal situaci řešit mě a né on sám.

Takže Aron nezvládal u mě chůzi na vodítku (strašně tahal, i několik hodin vkuse) sekání trávy, ježky, auta a po čase ani projíždějící cyklisty ( po tom, co v jeho blízkosti projeli)

Když kolem projelo auto, chtěl skočit po něm. Strávili jsme hodiny sezením u hl. Silnice, aby si zvykl a to mu problém nedělalo, jen asi když ho překvapilo auto.

Když někdo trhal rukama trávu, tak štípal do ruk a kňučel, nebo tu trávu vytrhl sám.

Když jsem mu dávala jídlo, byl naučený, že si sedne a dokud čupím a dávám jídlo, tak musí sedět, jakmile stoupnu, může jíst. To zvládal perfektně, i když jsem si schválně dávala někdy načas. Do misky jsem mu mohla hrábnout v pohodě. Často jsme se přetahovali, takže neměl problém, když jsem mu něco brala z tlamy a celkově nebyl na věci majetnický.

Jednou se mu kus klacíku zarazila v tlamě a já mu to vytáhla a ani nezaútočil.

Vyčesávání bylo v pohodě, jen když to trvalo dýl, byl nervózní.

Na slabiny si sáhnout nechal a ještě se i nastrčoval.

Čištění uší rád neměl, ale sáhnout si do nich nechal, jen nesměl vidět tu vodičku, pak zdrhal.

Jízda v autě byla v pohodě, těšil se a měl to spojené s výletem. Jen cca po 15 minutách začal někdy zvracet.

Použivali jsme i el. obojek. Ale po tom, co mu výboj byl sice nepříjemný, ale nedokázal ho zastavit, tak jsem ho používala jen pro to pípnutí. Na procházcr ho měl pro takový sychr, kdyby vodítko nevydrželo a on utekl (nemohl být navolno). A doma na dvoře když se rozhodl, že nebude poslouchat povel na místo, nebo když kolem jeli koně a on se dostal do tranzu, tak pípnutí pomohlo k jeho soustředění.

Nikdy nebyl bitý a ani fyzicky týraný.

Na procházce v klidném prostředí

Povely umí sedni, lehni, ke mně,  otočka, kolem (tady jsem musela dávat ruku za záda), pac, místečko, nesmíš (když jsem mu dávala pamlsek a nechtěla jsem, aby to hned vzal, pak jsem řekla můžeš a už mohl), pusť (při přetahování, jinak nic jiného nepustil), zůstaň. Žádný povel ale nebyl 100%. Někdy si postavil svou hlavu a nechtěl pracovat. Uměl to slovem i gestama. Strašně rád za balónek cvičil. Nejlepší pamlsek byl suchý rohlík a nejlepší hračka kámen, neno miniaturní stéblo trávy. A to jsem mu kupovala odolné míčky a zdravé pamlsky.

Neustále chtěl být s námi, když jsme pracovali na dvoře, tak asistoval, všechno zkoumal. Hlídat pozemek není pro něho, strašně rád si hraje a formou hry jsem ho dokázala naučit hodně.

Strašně se bojí ohňostroje. Mívali jsem ho cca 2 hodiny kolem půlnoci vevnitř a snažili jsme se mu formou pamlsků odvrátit pozornost od rachejtlí, trochu to zabíralo. A když stříleli kolem půlnoci jen občas, tak jsme s ním byli na dvoře a hráli si, což taky dost pomáhalo a nebyl tak ve stresu.

Náhubek míval pokaždé na procházce a i když s ním nebyl spokojeny, zvyknutý na něj byl.

 Ač to nevypadá, tak jsem s ním cvičila a pracovala hodně, jenže každá moje sebemenší chyba ve výcviku nás vrátila o několik kroků zpět.

Vím, že je to moc dlouhý email, ale Aron měl život pred útulkem a to se nedá napsat do pár vět. Doufám, že vám tyhle informace k něčemu budou. Pošlu i nějaké videa.