Kontakt
Adresa: Areál letiště, Neředín 726, Olomouc
Tel.: 583 210 759
Pohotovost 776 462 998
Otevřeno: 14.00-16.00h
Email: olomouc.utulek-loz@seznam.cz

Polámané zlatíčko Sára

Byl pátek 2.3.2018  a již to vypadalo na odchod z práce, když u útulku zastavilo auto a vše bylo rázem jinak. Majitelé se štěnětem přišli požádat o telefonní čísla a adresy na veterinární lékaře, s tím, že štěně má zlomenou nohu, a že tedy hledají veterináře, který by jim ji odoperoval na splátky. Takového veterináře neznám a tak jsem rychle přemýšlela co dál. Měli rtg snímek a tak jsem si jej půjčila poslala našemu veterináři s otázkou kolik by to stálo u něj. Bohužel se jednalo o velmi komplikovanou zlomeninu, s velmi špatnou prognózou a tak cena, se kterou přišli majitelé tj.12.000,- byla pravdivá. Tudy cesta tedy nepovede. Ihned se mi hlavou honili myšlenky, kde požádám o pomoc pro toto malé 4 měsíční stvoření, a zda pokud něco vymyslím, budou majitelé schopni mít zvíře 24hodin pod kontrolou?

Začala jsem se tedy ptát , zda je již štěně vakcinováno, načež mi bylo řečeno, že ne (aha takže tak zodpovědní zase nebudou) a tak jsem z nich pomalu tahala celý příběh. S fenkou byli napřed na veterině ve Šternberku, kde jim bylo řečeno, že je to na euthanasii (jedná se o opravdu velmi komplikovanou zlomeninu). Druhý den jeli do Olomouce do Topolan, kde jim bylo uděláno rtg jedné přední končetiny a bylo jim řečeno, že musí na operaci. Volám znovu našeho lékaře a ten mi na základě snímku řekl, že největší šanci operovat takovou zlomeninu je tak do 6hodin od úrazu…. Jímá mne hrůza, když si představím, jak dlouho ještě budou objíždět s touto maličkou další veterináře a zda vůbec… Jediné co jsem jim mohla nabídnout, a taky nabídla, bylo, ať se psíka vzdají a že se o ni postaráme. Vzdali se jí, pravděpodobně sami usoudili, že by to nedali a to ať finančně, tak z hlediska péče. Holčičku jsme vzali k nám a k mému zděšení měla snahu vstát… Jenže ať koukám jak koukám, zdá se mi že nemůže na obě přední… Volám Topolany kliniku, kde byla ošetřena. Tam mi řekli, že dělali jen ten jeden rtg snímek na základě toho, co bylo řečeno veterinářem ze Šternberka. O druhé tlapce nevěděli. Znovu tedy telefon našemu veterináři s mým podezřením a honem na další rtg snímky. Mé obavy se potvrdili a zlomené jsou obě 🙁

Dali jsme tomuto stvoření šanci, a tak má za sebou již operaci obou předních končetin, chutnat jí chutná, a zda se končetiny zcela zhojí, ukáže čas. Prozatím je ležícím pacientem. Jedná se o zlomeninu v kloubu, navíc u štěněte, kdy kosti ještě porostou,  jsou měkké, drobné a tak se těžko zajišťují šrouby, destičkami atd. (laicky řečeno) Postižené jsou obě přední končetiny a tak je velmi těžké zajistit nehybnost zvířete po několik týdnů, než kosti srostou. Držte pěsti, ať vše dobře dopadne.

Pokud by někdo chtěl pomoci, může tak učinit na náš účet 670100-2201140076/6210 m Bank,  jako var. symbol 5276 a do poznámek Sára. Za každou pomoc děkujeme.

 

Ze života štěněte aneb první týden se Sárou

Představa péče o štěně, které má zlomené obě přední packy a jen leží a čůrá pod sebe, se zdála být první den v celku pohodová. Prostě když budu v práci, tak bude v ohrádce v kanclu, bude mít plenky, aby nebyla celá mokrá, když se počůrá a v podstatě bude jen jíst, pít a spát. Doma s ní konečně budu mít čas dát dohromady webovky a útulkový fb, na což se stále chystám, ale většinou se k tomu nedostanu, protože si najdu milion jiné práce venku.

Má skvělá představa začala být méně příjemná, když se Sára rozhodla, že prostě sama nebude. V momentě, kdy jsme se vzdálili, začala jančit, stavět se na ty zlomené, nejvíc sešroubované nohy. V tu chvíli nám bylo jasné, že s ní bude muset někdo být pořád a nemůže se nechat bez dozoru. Prostě se nesmí na ty přední vůbec postavit. Zlomeniny má v kloubech, a na té jedné pacce to má, podle mne, tak na stopadesáttisíc kousků a vůbec nechápu, jak se panu doktorovi tohle puzzle podařilo dát dohromady.

Sára však předčila všechna moje očekávání, nejen, že se nemůže nechat bez dozoru, ale nemůže být sama ani na vteřinu. Můj život se rázem proměnil v nepřetržité hlídání, bytí ve střehu, spaní lehkosti indiána a také jeho rychlosti ve vstávání z postele, židle nebo třeba záchodu. Ano, ani na záchod nemůžu sama, nebo aspoň musím mít otevřené dveře a Sáru položit před ně tak, aby na mne viděla. Tím však stejně riskuji to, že se jí začne zdát vzdálenost mezi námi příliš velká a rozhodně se dojít blíž, čímž okamžitě procvičí sílu mých svěračů a běh s kalhotami dole. Nechápu, kdo vymyslel záchod se schodu… Sára má celkem tři „pelíšky“. V obýváku a ložnici má deky. Třetí „pelíšek“ je karimatka, která se přesouvá podle potřeby do kuchyně, k záchodu, do koupelny a to někdy i se Sárou, když už mám pocit, že ji neunesu. Jízda na karimatce je myslím jednou z jejich oblíbených činností. Přesouvání pelíšků je však spíš jen naše pocitová záležitost, protože ať jí dáte na deku či na karimatku, tak se během pár minut odkope na podlahu a leží na ní.

No, hned další věcí, která mi už úplně rozbila prvotní představu o pohodovém hlídání nemocného čtyřnohého mrněte, bylo její rozhodnutí, že si bude čůrat pod sebe jen v případě velkého vítání nově příchozích. Když se jí chtělo, tak začala zase jančit. Chtěla se stavět a nechtěla si dát vysvětlit, že fakt může čůrat v leže. Nakonec jsem jí postavila, držela jsem jí za hrudník tak, aby měla přední nohy ve vzduchu a chodila s ní, aby se teda mohla vyčůrat a vykakat. Jenže tato pozice se jí také nelíbila. Kňučela, chodila sem tam, až mi umíraly ruce, nohy i záda z chození v podřepu a zohnuti. Po necelé hodině, kdy jsem s ní takto pochodovala jak uvnitř, tak venku na dvoře, jsem si už připadala totálně bezmocná a rozbrečela jsem se. Okamžitě se ke mně seběhlo celé zvířecí osazenstvo, začalo mne starostlivě olizovat a Sára se z toho, asi úžasem, počůrala. Myslím, že jsem ještě nikdy neměla větší radost z toho, že se pes vyčůral v obýváku. Tak to šlo asi dva dny, než si Sára zvykla na to, že jí prostě u čůrání asistujeme. V útulku jsme vyhrabaly postroj, ze kterého se udělal závěs a tak už se nemusíme zohýbat. Nicméně, stejně se hodně pronese, než si najde to správné místo, teď už jen na dvoře. Mimochodem mám pocit, že ruce už mám o několik centimetrů delší. Ke všemu má velmi vzácný dar potřebovat jít ven zrovna, když vám se to vážně zrovna nehodí.

Bylo nám líto, že mimo ležení a pár krocích v závěsu se v podstatě nudí a tak jsme se rozhodly, unavit jí pomocí interaktivních her pro psy, tak jak se to dělalo i Iggy. No, zábava by to pro ni byla opravdu úchvatná, kdyby u toho opět nezačala šílet a nechtěla z hry pamlsky dostat okamžitě a za každou cenu a hlavně ve stoje. Je extrémně žravá a představa pamlsku schovaného v kuse dřeva byla silnější než bolest zlomených nohou. Takže, to nám taky nevyšlo. Jinak si moc nehraje. Z hraček jí trochu zajímá jen suk, a pak rulička od záchodového papíru. I tak ale jen na pár desítek vteřin. Co by jí hodně bavilo, tak rvát si z nohy obvaz, ale to pan doktor zakázal. Nejvíc je zlej, vůbec nechápe, že je to skvělá zábava.

Po týdnu se Sárou můžu říct, obdivuji všechny matky s miminama nebo všechny, kdo se starají o někoho, kdo potřebuje stálou péči. Já se modlím, aby už tohle bylo za námi, aby to mé chlupaté čtyřnohé siamské dvojče bylo v pořádku, mohlo běhat po svých a pak našlo nějaký super domov. Teď však musíme vydržet, protože stačí chvilka nepozornosti a budeme opět na začátku.

 

Ze života štěněte – druhý týden se Sárou

Zdar lidi, tak jsem se rozhodla, že už nepotřebuji žádného tiskového mluvčího a budu vám psát sama. Jsem už totiž velká holka. Přišla jsem na to hned v pondělí, když jsem při převaze rozhodla sežrat pana doktora. Se nedivte, chtěl mi sebrat ten krásný modrý obvaz z nohy, a to zrovna, když se mi jej podařilo trošku načít. Zkoumal mi pacičky a pak říkal, že zatím to drží, ale ještě prý nemám z daleka vyhráno. Také tetě E.T. ukázal, jak mi má cvičit tu lepší packu, aby se mi nezkrátily šlachy. Bolelo to a chtěla jsem je sežrat oba, ale byla jich přesila. Pan doktor mi říká klokan Ema, protože se stavím na zadní, musím do příště popřemýšlet, jestli mne to náhodou neuráží.

E.T. je má hlavní hlídací teta, druhá hlídací teta je paní vedoucí, ta je na mne hodnější, třeba když jde na záchod, já už totiž tu chvilku sama občas vydržím, tak na mne celou cestu paranoidně neřve, že mám ležet,  jak to dělá teta E.T. . Od tety paní vedoucí také dostávám  víc pamlsků. Také mne trošku naučila hrát tu jejich interaktivní hru. Napřed mi dala pořádně napapat, abych po té hře nešla jak urvaná z řetězu a pak už jsem u toho hezky ležela.  Jsem trašně inteligentní, protože mi to opravdu jde.

Zjistila jsem, že i ty hračky nejsou úplně marné. Hlavně šišatý tenisák a plyšový pudl. Ovšem moje nová nejlepší zábava je doplazit se ke skříni v ložnici a tu pak okusovat. Teta vždycky vyletí jak střela a vrátí mne zpět na deku. Já pak drtím aspoň pudla, potřebuju totiž najít to jeho jádro, a pak usnu. Prý chrápu jak starej chlap, což je mi teda úplně jedno.

Mimo tety E.T. a tety paní vedoucí mám ještě psí tetu Ajšu, která mi krade hračky a nosí je do zahrady, abych je měla od bahna.  Pak tu mám ještě hlídací kočku a kocoura. Baví mě je pozorovat, ale nejradši bych je prohnala. Kočka si za mnou občas lehne, prý je štěněcí terapeutka, ale když mi v nestřeženém okamžiku sežrala mé pamlsky, tak mě fakt naštvala. Včera dala naše kočka facku kočce od sousedů, to byla rychlost. Těším se, až budu zdravá, tak budu mít také tak rychlé packy.

 

Teta E.T. mne naučila běhat za míčkem, tím šišatým tenisákem, na ostatní jim kašlu, jsem speciální a potřebuju speciální věci přece. Vždycky jej na zahradě hodí před nás, pak se mnou za ním běží, a když jsme u něj, tak jej zvedne a dá mi jej do tlamy. Říká, že u toho vypadáme jak dva idioti a po chvilce skuhrá, že ji bolí záda.

Jo ještě vám musím říct, jak mi tety vyrobily vozítko ze starého kočáru. Fakt se s tím nadřely, bojovaly s tím asi hodinu. Pak se mnou chtěly vyrazit na pivo….vydržela jsem v tom asi dvacet vteřin. Přece je nebudu podporovat v pití ne?

Tak se mějte a my se zase někdy ozveme. Moc děkujeme za psychickou, finanční i materiální podporu.

 

Ze života štěněte – třetí týden se Sárou

Začátek mého dalšího týdne se mi vůbec nelíbil. O víkendu byla taková zima, že jsem občas i litovala, že jsem nechtěla nosit ty plenky. Ale samozřejmě před tetami jsem na sobě nedala nic znát a chodila jsem čůrat a kakat až úplně dozadu do zahrady, aby si trošku procvičily svaly. Myslím přece na jejich dobro. Akorát vždycky trvalo, než se teta E.T. připravila na tuto dloooouhou cestu. Navlékla na sebe starou policejní bundu s kapucí, tak, že jí nebyly vidět ani oči. U toho mi vyčítavě vysvětlovala, že nemám štěkat jak pardál, že je pak ve stresu a nemůže si zapnout zip. Ve finále pak vypadala venku dost vtipně, zvlášť když si k té drsňácké bundě vzala nazouváky a pyžamové kalhoty s medvídky.

V úterý jsem byla na převaze a kontrolním rentgenu, pak doktor říkal, že na levou nohu budu snad chodit úplně normálně, ale u pravé stále není nic jisté. Už mi ji nezavazoval celou, ale nechal mi trčet tlapku, aby mi s ní tety mohly začít cvičit. Je to super, jde to mnohem lépe škubat než předtím. U cvičení dělám o moc větší scény než je potřeba, aby si tety  to cvičení taky trochu užily. Na levé noze už mám pomalu zkoušet chodit, jenže se hrozně bojím. Vždycky, když se mi dá vodítko trošku níž, abych nohu zatížila, tak jdu rychle „do klokana“ na zadní anebo si lehnu. Když se snažím dohnat tetu Ajšu, tak nohama melu dobře, ale to se jen zlehka dotýkám země. No bude to asi ještě horně těžké.

Musím se vám ještě k něčemu přiznat. Hrozně se bojím slepic. Když jdeme kolem jejich výběhu, tak se všechny seběhnou k plotu a strašně hladově na mne hledí. Myslím, že to jsou ty nejkrvelačnější bestie na světě a nebojí se dokonce ani tety Ajši, když na ně vrčí a chtějí ji klovat do čumáku. Nevím, jestli by jim tety neměly sehnat nějakého slepičího psychologa. Jsou pro psy a kočky, určitě budou i pro slepice.  Jakmile se blížíme k jejich výběhu, tak se zaseknu a nechci jít. Teta E.T. mne musí vzít do náruče a těch pár metrů přenést. Vždycky u toho brblá něco o tom, že už vážím jak malé prase. No jo, rostu a už mám skoro dvanáct kilo. To jsem zvědavá, co bude říkat, až budu vážit jako velké prase.

S tetou paní vedoucí se občas večer dívám na zprávy. Většinou u nich usneme, takže vlastně nebývají vůbec zajímavé. Teta paní vedoucí je na mě hodnější než teta E.T. Vždycky si ke mně lehne na zem a drbe mě. Drbe mě i u cvičení, zatím co mne teta E.T. týrá. Teta E.T. po mně furt něco chce, třeba jíst tabletky, ležet, chodit nebo ráno vstávat.  To se mi fakt nechce, už vydržím bez čůrání celkem dlouho. Jakmile vidím, že už se to blíží, tak si rychle lehnu na záda a kopu nohama ve vzduchu, aby mne nemohla vzít. Většinou to moc nepomůže, musím vymyslet nějaký lepší systém nevstávání nebo zakousnout tu placatou vřískací krabičku, která nás budí. Kdyby vás napadlo něco jiného, tak dejte vědět.

 

Ze života štěněte – čtvrtý týden se Sárou

Tak vás všechny zase zdravím. Přibrala jsem další kilo. Mám pocit, že teta E.T. začala šedivět a zestárla tak o patnáct let, takže teď vlastně aspoň konečně vypadá na svůj věk a nebudou po ní chtít všude občanku. Hlavně za ten měsíc strašně zpustla. Už vůbec nemá na hlavě ježka, vlasy už jí lezou přes uši a vpravo vzadu jí hrozně trčí. Kdekoli si lehne, tak hned usíná. Teta paní vedoucí chce, ať už jde o víkendu do práce, prý ať si ode mne odpočine. Já osobně si ale myslím, že jí bude hrozně smutno. Hlavně po procházkách na zahradu. Už ji úplně vidím, jak v útulku vodí psy do výběhu pokaždé, když začnou štěkat a tahá jim přední packy ve vzduchu. Ona už vůbec trochu blbne. Pořád říká, že musí jít běhat a že to se mnou nejde. No a včera jí hráblo a běhala asi čtvrt hodiny po obýváku. Já s Ajšou jsme na ni hleděly v němém úžasu. Zvlášť, když pak nadšeně tetě paní vedoucí vyprávěla, jako kdyby to byl objev století , že zjistila, že nemůže běhat kolem zapáleného krbu, protože pak všude smrdí kouř.

Vlakovka, moje hlídací kočka, mi přinesla domů myš – živou, ale už dost porouchanou. Teta E.T. na ni řvala, že s tím má okamžitě vypadnout, že ona ji za ni dorážet nehodlá, ale ona nechtěla, byl to přece dárek pro mne. Nakonec teta E.T. vzbudila kocoura, jenže ten myslel, že jej budí kvůli bůhví čemu a myši si vůbec nevšiml. Teprve až ho teta vzala a strčila mu čumák přímo k myši, tak ji chytil a pak obě kočky i s myší vyhodila ven. To mě trošku naštvala, myslím, že měla myš zkusit zrehabilitovat, ale nic jsem jí neříkala, jí je vždycky všech zvířat líto. V podání kocoura to mají myši většinou okamžitě za sebou.

Jinak já už mám obě přední nohy. Pan doktor mi sundal obvazy i z té pravé. Chtěla jsem mu pomoct s vytahováním šroubů, abych mu ušetřila práci. Tety to vůbec nepochopily a tak jsem dostala zase límec. Chystají na mne nějakou hydroterapii, že by mi měla pomoct postavit se na nohy, ale prý je dost drahá. Jestli si myslí, že se nechám honit nějakým obrovským vodním ještěrem, (vím, co je to Hydra přece) tak to asi spadly z višně. Ale je fakt, že chodit se pořád bojím. Zato plazení mi jde čím dál lépe.

Až vyrostu, chci být chytrá jako stará kachna. Normálně si tak ležím na dvoře na dece a najednou kachna. Ona přišla na to, jak podlézt pod plotem, aby se dostala na dvůr k jezírku. To je aspoň hlava, kde se na ni hrabou ty psychoslepice. Tety by na ní měly vyzkoušet ty mé interaktivní hračky, jestli jí půjdou tak dobře jak mně. Taky je neuvěřitelně silná a statečná. Prý ji kdysi napadla liška, ale ona ji nejvíc přeprala a zahnala. Byla na tom dost špatně, ale teta paní vedoucí ji dala do kopy. Akorát od té doby trochu kulhá. Já budu už asi taky pořád trochu kulhat. Jooo, kachna je můj největší vzor. Jednou si ji nechám vytetovat na ucho.

Teta Ajša mi pořád krade hračky. Fakt už mě s tím štve. Nejhorší je na zahradě, vezme si hračku do tlamy a schválně běhá okolo mě. Já pak chytám hysterické záchvaty a štěkám na ni, ať mi to okamžitě vrátí. A ludra teta E.T. má z toho ještě radost, protože se u toho snažím vstát. Jen ať počkají, až se uzdravím, tak je proženu obě.

Tak se mějte, a já se snad zase někdy ozvu. Akorát nevím kdy, protože když už bude chodit teta E.T. do práce, tak nevím, jestli bude mít čas to se mnou všechno sepisovat. Ale budu prý jezdit s tetou paní vedoucí do práce a pomáhat jí v kanceláři, takže nudit se rozhodně nebudu.

Ze života štěněte – pátý týden se Sárou

Tento týden jsem musela několikrát do práce. Bylo to fakt náročné. Teta E.T. měla v plánu, že ze mě udělají útulkový místní rozhlas, protože teta paní vedoucí říkala, že co nemám v nohách, to mám v plicích. To se však nekonalo, protože mne vždycky unavila už ta cesta. Včera už se mi do té práce vůbec nechtělo a tak jsem dělala v autě takový bugr, že teta E.T. musela dvakrát zastavovat. Podruhé se mi podařilo dokonce dostat z postrojku, sama ani nevím jak, a tak mě teta musela vytáhnout z auta a kdesi na cestě u škarpy mě do těch kšírů zase instalovat. Vytáhla mi k tomu i deku, abych neležela na tvrdém. Kolemjedoucím řidičům lezly oči z důlků, asi si mysleli, že mne tam chce teta nechat. No popravdě, vypadala tak naštvaně, že jsem si to chvilku myslela i já a zbytek cesty už jsem byla raději hodná.

Byla jsem také na kontrole u pana doktora. Když jsme čekaly v čekárně, tak mne teta E.T. měla položenou na klíně. Zrovna přišla do práce paní doktorka a já ji hned poznala. Teta E.T. stihla říct jen „nevítej-nečůrej“ a měla počůrané kalhoty. Jen se na mne vyčítavě podívala a smála se jí celá čekárna. Dobře jí tak. To měla za to, že kecá. Říkala, že dostanu včeličku. Moc jsem se těšila. Kterýsi den jsem jednu viděla na dvoře a strašně se mi líbila. Říkala jsem si tehdy, že bych takovou chtěla mít. Jenže to byl podraz, místo včeličky jsem dostala žihadlo od takového Messerschmitta, že kdyby měli takového Němci za války, tak nikdy nemůžou prohrát. No prostě hrůza. Byla jsem z toho v takovém šoku, že jsem se ani nepohla.

Jinak stále se snažím, aby se se mnou tety nenudily. Například jim dělám na zahradě bojovky a chodím kakat do největšího chraští nebo bláta, které najdu. Jednou večer jsem dostala ale nejdokonalejší nápad, že se vykakám nahoru na skalku. Teta paní vedoucí byla ale zásadně proti. Prý jsem se zbláznila, že tam se mnou fakt nejde, ještě když je tma jak pytli. Urazila jsem se, lehla si na zem a odmítala jsem kamkoli jít. Už vím, proč se říká „za dobrotu na žebrotu“. Já tak myslím na jejich kondici, zábavu a všechno a ona tohle.

Na dvůr za mnou pořád chodí stará kachna. Teda nejsem si úplně jistá, jestli je to za mnou, nebo za mojí miskou s vodou. Chodí mi do ní luhovat trávu a slupky slunečnicových semínek, které jí zůstávají na zobáku. Říkala jsem jí, že mi takový čaj nechutná, ale nedá si říct. No, a měla by dostávat intestinal granule, protože má furt průjem.

Ještě bych chtěla poděkovat vám všem, kteří jste přispěli na mou léčbu a to jak přímo na útulek tak v rámci Psího přání, které pořádá Nadační fond PES V NOUZI. Díky tomu budu moct absolvovat tu hydroterapii. Tety mi vysvětlily, že mě tam nebude hodit žádný vodní ještěr, ale budu si tam plavat a chodit na páse pod vodou. Teď už se možná i těším. V pondělí se tam jedeme podívat, tak jsem zvědavá. Cvičit budu moct pak až později, protože se mi ve čtvrtek budou tahat šrouby z jedné nohy, té lepší. Tak na mne myslete, ať to všechno zvládnu. Asi to bude náročný týden.

Ze života štěněte – šestý týden se Sárou

Předem mého dnešního vyprávění bych vám chtěla říct, že na téhle fotce fakt nekadím, ale snažím se stát. Jen kdyby někdo pochyboval třeba…

Tento týden se toho stalo tolik, že jsem toho už většinu zapomněla. Tak asi od konce, ten si totiž pamatuji velice dobře. Už jsem totiž zase „lampička“. Pan doktor mi včera vytáhl šrouby a tak mám zase límec, což je pro mne hrozná tragédie. Ale zase na druhou stranu už můžu v klidu chodit bezpečnostním rámem, protože nebudu pípat. Akorát nevím, kde ho vezmu. No, každopádně za deset dní se mi budou vytahovat stehy a pak pojedu na čtrnáct dní k hydroterapeutické tetě na prázdniny.

Už jsem se za ní byla v pondělí podívat. Hned po příchodu jsem se tam se všemi řádně přivítala, takže pak museli vytírat. Pořád totiž při vítání čůrám radostí. Hydroterapeutická teta mne napřed prohlížela, různě mi natahovala všechny packy do všemožných stran, prý aby se mi všechny ztuhlé svaly trochu uvolnily. Moc se mi to nelíbilo, ale musela jsem být hodná. Pak na mne navlékla nějaký divný postroj a vzala mne do obrovského akvária. Nejdřív ho napustila tak, že jsem musela plavat. Vůbec jsem netušila, že něco takového umím. Byla jsem hrozně vyjevená, ale celkem mi to šlo. Pak trošku vody vypustili a já dosáhla až na dno. Najednou se země pode mnou začala pohybovat. To byl další šok. Armageddon, pomoc!!! Ale prý se jen zapnul nějaký podvodní běžecký pás. Musela jsem po něm chvilku chodit. Jako úplně to nešlo, ale bylo to lepší než na suchu. Po pár minutách jsem mohla konečně pryč. Byla jsem mokrá, unavená a taky pořádně uražená. Nicméně od té doby jsem se snažila víc vstávat. Dodalo mi to trochu odvahy.

Jo a ještě vám musím říct o tetě Knedle. Někdy se musím zeptat tety E.T., proč se jí tak říká. No takže teta E.T. psala tetě Knedle, že se mnou jedou na hydroterapii, jenže to popletla a napsala hydriterapii. No a teta Knedla jí na to napsala: „Hydriterapii? 😀Ona je hydra? 😀😀 Jakoze hydri terapie pro hydry?😀 Potrebujete aby byla vic hydra? Ma problem s identitou? 😀😀 No jo, to je hned 😀 „ Teta E.T. se málem udusila rohlíkem jak se začala smát a ještě několik minut nebyla tetě paní vedoucí schopná říct, čemu se směje.

Za tetou Knedlou jsme byly na návštěvě v práci. Ona pracuje jako policajt, ale nenosí uniformu, protože má moc velké břicho a tak by jí žádná nebyla. Na policejním oddělení se mi napřed moc nelíbilo, zvlášť, když mi teta E.T. řekla, že když budu zlobit, tak mne strčí do cely. Musela jsem jet výtahem, toho jsem se taky hrozně bála. Ale pak už jsem zase vítala-čůrala a všichni policisté byli spokojení a evidentně vděční z mé návštěvy v kanceláři. Uklízečkám jsme se raději vyhnuly. Teta Knedla jde prý příští týden na mateřskou. To slovo znám, to znamená, že se bude starat o štěně, co nemůže chodit, tak jak se teta E.T. starala o mne. Doufám, že mi ho pak ukáží, chtěla bych s ním kamarádit. Teda pokud by mi nelezlo do misky, to pak neznám bratra.

Nedávno mi kočka Vlakovka chtěla sežrat granule. To mě tak naštvalo, že jsem normálně vstala na všechny čtyři, došla k ní a chtěla jsem ji zahnat. Nějakým způsobem se však stalo, že se mi tak úplně nepodařilo usměrnit mou obrovskou sílu v zubech a chytla jsem ji víc, než bylo potřeba, až z ní lítaly chlupy. Teta E.T. na mne řvala, kočka zdrhla, podle mě spíš předtím řevem než přede mnou, a teta E.T. zdrhala za ní. Asi si myslela, že jsem jí ukousla minimálně půl hlavy, ale fakt to bylo jen pár chlupů. Když se teta E.T. vrátila, tak mi vyčítala, že Vlakovka se mnou spávala, když mi bylo nejhůř a já jsem na ni taková. No trošku jsem se styděla, ale spíš jen naoko, aby mi dala pokoj.

Dneska se mi konečně podařilo se regulérně na chvilku postavit na tři nohy. Jako fakt na tři, doteď se mi to povedlo maximálně tak, že jsem měla packy v pěst, ale dneska jsem krásně stála, akorát asi pět vteřin. Teta E.T. z toho měla druhé Vánoce a hned to musela volat tetě paní vedoucí. Ale ještě líp mi jde sedět v klokanovi. Když jsem byla na zahradě, jela okolo paní na obrovském psovi jménem kůň. Vůbec se mi nelíbil a chtěla jsem jej zahnat. Zvedla jsem se do klokana a snad dvě minuty jsem na ně štěkala, dokud nezmizeli. Jsem největší hlídač.

 

Ze života štěněte – sedmý týden se Sárou

Tento týden nebyl ničím až tak zajímavý, takže mé dnešní povídání bude asi nuda. V podstatě jsem  jej prospala. Za prvé jsem zjistila, že spaním oddálím cvičení, a za druhé jak jsem už začala chodit po svých, nenechám si pomáhat závěsem a zas tak moc toho sama zatím neujdu. Takže se jdu třeba vyčůrat do zahrady a pak si lehnu a ležím, dokud mne teta E.T. nevezme do náruče a neodnese zpět na deku. Chodím v podstatě jen v nejnutnějších případech. Třeba, když si v nestřeženém okamžiku potřebuji jít ukrást kuřinec ke slepicím, kterých už se mimochodem nebojím. Prý jsem nehorázné prase, nechápu proč, vždyť je to mnohem lepší než všechny granule na světě. Absolutní delikatesa.  Líp voní snad jen kočičí záchod, do kterého se bohužel nedostanu. Jo a ještě si chodím půjčovat boty, které se pokouším vytunit. Pak se divím, kolik nových přezdívek najednou mám.

Chtěla bych při chození používat zkratky jako Ajša, které už teda neříkám teta Ajša, protože největší zloděj hraček pod sluncem přece nemůže být moje teta. No Ajša skáče se zídky na dvoře, aby to nemusela celé obcházet. Já jsem to chtěla také zkusit, ale teta E.T. u mne byla tak rychle, že mám podezření, že má trysky v zadku. Tak rychle vstávala naposledy, když jsem nesměla vstát na nohy.

Jinak spoustu psích tet a strejdů mám v útulku. Většina mne chce teda sežrat, ale s jedním už jsem i spala. Jako tím myslím spala a ne spala, chápete.  Strejda Bones byl na operaci zároveň se mnou, když mi pan doktor vytahoval šrouby. No a pak cestou do útulku jsme spolu spali po narkóze v autě. Včera teta E.T. fotila strejdovi Bonesovi koule, které už prý nemá, protože na nich měl nádor. Vůbec tomu nerozumím.  Nechtěla jej drtit pokládáním na bok a studováním, jestli má v pořádku stehy a tak to vyřešila po svém. Se divím, že s tím foťákem nechodí i do vany a do postele.

Tetě paní vedoucí jsem pomáhala na zahradě. Nechtěla jsem, aby se předřela a tak jsem si vždycky lehla do záhonku, kde pracovala, aby si musela jít odpočinout. Vypadala, že z toho moc radost nemá, nechápala, že je to pro její dobro.

A poslední, co jsem vám ještě chtěla říct je, že jsem konečně našla to jádro pudla. Říkala jsem vám o něm někdy na začátku. No ale zklamání obrovské. Pudl měl úplně stejné jádro jako Ajšina plyšová kočka, kterou vykuchala minulý týden. Jsem čekala aspoň kousek kabanosu, kočičí hovínko, nebo aspoň pár maličkých kuřinečků.  Jsem fakt naštvaná. Sedm týdnů jsem pečlivě pracovala, abych pak uvnitř našla jakousi umělou bílou hmotu, která se vůbec nedá žrát. Nehledejte jádro pudla, je to úplně zbytečné. Navíc teta paní vedoucí pak pudla vyhodila, takže mi ho ani teta E.T. nevyfotila na památku.

Jo a ještě…dneska jsem byla na výletě u rodičů a babičky tety E.T. a viděla jsem kozy. Byla jsem z nich absolutně paf. Dvě byly velké zhruba jako strejda Bones a pět bylo malých jako já. Nevím, kdo se bál koho víc.

Tak jo, tak se mějte a já se zkusím ještě příští týden ozvat, protože pak už bych měla jet na tu hydroterapii.

Ze života štěněte – osmý týden se Sárou

Tak se vám zase ozývám. Pak ode mne budete mít chvilku pokoj, protože v úterý jedu k hydroterapeutické tetě, kde zůstanu čtrnáct dní. Budu s ní bydlet u ní doma. Nevím, jestli mi nebude smutno po tetách tady, ale pokud mi hydroterapeutická teta dá občas konzervu, tak jsem schopna a ochotna to přežít.

Tento týden jsem strašně pracovala, hlavně na zahradě. Teta E.T. s tetou paní vedoucí čistily o víkendu zahradní jezírko, tak jsem dělala dozor. No řeknu vám, že teta E.T. je fakt asi trochu z vesmíru. Takže vypustily jezírko a než ho začaly čistit, tak teta E.T. vybrala vodní šneky do kyblíku s tím, že je tam pak zas vrátí. Teta paní vedoucí chtěla, ať je zanese do potoka, ale teta E.T. ji přesvědčila, že jsou v jezírku nejvíc potřební. Večer si přečetla, že to není tak úplně pravda, protože žerou vodní rostliny, a tak je druhý den zase vybírala a nesla do toho potoka. Večer pak našla na dvoře skokana. Chytila ho a dala do jezírka místo těch šneků. Pak teprve jí došlo, že není dopuštěné a že se pan skokan asi nedostane ven. Tak ho zase zachraňovaly a dávaly mu tam desky, aby mohl vylézt. Pak teta E.T. seděla na dvoře, dokud nebyl venku. Pak spadl do jezírka ještě kocour, ale jak rychle tam spadl, tak rychle zase vyletěl ven. Já furt k jezírku nesmím, vůbec nechápu proč, hlavně že mě chtějí poslat do bazénu.

Našla jsem svého nového největšího nepřítele – sekačku. Měly jste vidět tu rychlost, když ji teta paní vedoucí zapla. To mě tak naštvalo – je hlasitější než já, hrůza. Vystartovala jsem a rychle ji běžela zakousnout, nicméně teta E.T. mne dohonila a nedovolila mi to. Říkala mi, že jsem praštěná a asi mám pocit, že mám moc nohou. Pak mne držela, dokud teta paní vedoucí nedosekala. Celou dobu jsem štěkala jak šílená.

Dva dny pršelo a pak jsem se šla s tetou paní vedoucí podívat na zahradu. No jako nechci nic říkat, ale mám pocit, že zasadila místo jahod pampelišky. Na zahradě jsou ale stejně nejlepší kuřince.

Ve středu vyráběla teta E.T. hmyzí hotel. Ona prostě musí ubytovat všechno. Celý den řezala a vrtala díry do špalíčků a pak je nechala ležet na dvoře. Pak přijela tetě paní vedoucí návštěva přát k narozeninám. Malej Matěj, to je můj kámoš co jste ho viděli na videu, si se špalíčky hrál, až se jeden rozpadl. Pak se šly podívat, jak tetě paní vedoucí rostou krásně na záhonku ty pampelišky, a se špalíčky jsem si začala hrát já. No, a když se vrátily se zahrady, tak jsem je musela zase všechny přivítat a špalíčky jsem u toho radostí počůrala. Teta E.T. měla evidentně radost.

Jo a do útulku mi přišel nový kamarád. Dostal jméno Spidy, ale strejda Blahoš říkal, že se měl jmenovat spíš Sarumann, jakože „Sárochlap“. Má totiž zlomenou packu, ale naštěstí jen jednu. Je to taky ještě štěně. Asi si uděláme štěněcí pajdací útulkový gang. Už vidím ty náborové plakáty: „ZLOM SI NOHU A PŘIDEJ SE K NÁM“. Musíme si vymyslet nějaký hrůzu nahánějící název, jako třeba „Vražedné haksny“ nebo „Bratrstvo zlomených kostí“. Naší hymnou by mohla být báseň „U rentgenu“ od Jiřího Wolkera, samozřejmě upravená pro naše potřeby. Jo, to zní jako plán, už se těším, až ho řeknu tetě paní vedoucí.

Několikrát jsem taky byla za panem doktorem. Na té lepší noze se mi totiž u toho kloubu tvoří nějaká tekutina a tu mi musí odsávat. Vždycky pak lítám jak urvaná z řetězu. Teta paní vedoucí říkala, že mi asi píchá nějakou veselost .

Nic, tak já končím, mějte se tu hezky a myslete na mne, ať se mi rozchodí i druhá tlapka a ať se neutopím.

 

Ze života štěněte –jedenáct týdnů se Sárou

Ahoj, tak se vám všem zase hlásím po rehabkách a skoro týdnu po nich. Bylo to fakt náročné. Teta Markéta byla hodná a přísná zároveň. Ze začátku byla trochu ztracená, asi tak jako teta E.T. po mém příchodu do útulku. Musela totiž napřed vyřešit, jak mi pravou nohu zafixovat, aby cvičení mělo vůbec nějaký smysl. Přemýšlela a vymýšlela, až se jí kouřilo z hlavy, zkoušela možné i nemožné, ale ze všeho mi packa hned hrozně natekla nebo jsem to prostě nesnesla a odmítala jsem vůbec vstát. Naštěstí se nevzdala a nakonec se mi nohu zpevnit podařilo. Další problém bylo samotné cvičení. Jsem totiž hrozný lenoch a ať mne motivovala, jak chtěla, nic nepomáhalo, prostě jsem cvičit nechtěla.  Vždycky jsem sebou práskla o zem a konec. Ani kdyby měla nadívané pečené holuby, tak bych nechtěla. Když to po dobrém nešlo, tak na mne začala být o dost přísnější a tak jsem raději, s ohledem na vlastní bezpečnost, začala trochu spolupracovat. Z bazénu jsem měla prvních pár dní paniku. Plácala jsem se tam, že jsem se málem utopila i ve vestě, ale nakonec jsem pochopila, co se po mě chce a jak se neutopit. Nejsem přece žádný doktor Mráček. Myslela, jsem, že aspoň v rybníce to půjde lépe a tak jsem do něj na jedné procházce skočila. No lepší to fakt nebylo, nesnáším vodu, fakt, už ji nikdy nechci ani vidět, maximálně v misce a to radši taky moc ne. Nechápu starou kachnu, že se může dobrovolně koupat v jezírku. Teta Markéta měla své dva pejsky, kteří si se mnou hráli, to byla sranda. Jak už jsem chodila lépe, tak jsem řádila jak černá ruka. Skákala jsem na postel, na linku, prostě jsem zkoušela všechno, co jsem předtím nemohla. Teda skákat na linku nemůžu pořád, ale já se na takové věci nikoho moc neptám, mám svou hlavu. Teta E.T. mi říká, když hodně zlobím, sorry je to trošku sprosté, že jsem malý paličatý zasran.

Když si pro mne teta paní vedoucí s tetou E.T. přijely, tak jsem měla největší radost na světě. U tety Markéty se mi líbilo, ale těšila jsem se, že už nebudu muset cvičit. Jenže teta Markéta jim vysvětlila, jak a co se mnou mají dělat a dokonce jim ty cviky nahrála na video. Takže jsem v háji a musím cvičit zase. Asi mě z toho fakt klepne, takový podraz, normálně se na mě domluvily, čarodějnice.

Po příjezdu „domů“ jsem musela hned všechno prošmejdit a taky se pustit do zahradničení, které jsem těch čtrnáct dní zanedbávala.  Trošku jsem rozryla tetě E.T. brambory, které už sázela po třetí, protože jí je předtím dvakrát vyhrabaly slepice, když zdrhly. Když to viděla, tak stála jak opařená a jen kroutila hlavou. Teprve jsem přijela, tak mne přece hned nepřerazí. Na zahradě jsem chytila běhací rapl a začala lítat dokola jak blázen. Teta E.T. lítala kolem mě a řvala na mě, ať toho nechám, že se mi furt ještě ta packa tak všemožně kroutí, tak ať si s tím zas něco neudělám, ale já jsem na ni kašlala. Takový rapl jsem chytla i na procházce, přímo na silnici. Od té doby musím chodit na vodítku. Na procházky se mnou chodí i kočka Vlakovka, což se tetě E.T. vůbec nelíbí, protože pak neví, koho má ze silnice zachraňovat dřív. Zvlášť když se na ní Vlakovka vždycky začne v tu nejnevhodnější chvíli válet. Naštěstí po ní jdeme jen pár desítek metrů a pak zahneme jinam. Kousek odsud bydlí pán se sekačkou. Já lidi, kteří mají sekačku miluju. U jeho zahrady si vždycky lehnu a odmítám jít dál. Kterýsi den jsem si tu sedla a začala jsem vytáčet hlavu nahoru a kroutit se u toho, až se teta E.T. lekla, že se mi něco stalo. Nakonec zjistila, že mám na nose komára.

Jinak je doma celkem nuda. Ty dvě si totiž dovolily zneužít mé nepřítomnosti a odskočit si na dovolenou a místo aby si odpočinuly, tak chytly bůh ví co. Teď celý týden chrápou, sípou, smrkají a kašlou. Chvilku je nehlídám a tak to dopadá. Teta E.T. se dokáže hecnout tak maximálně na cvičení a procházky se mnou, po kterých se pak tváří, jako kdyby ušla padesát kilometrů a teta paní vedoucí na vaření a vyřizování pracovních věcí po internetu a telefonu.

Jinak prý už pomalu budu hledat nový domov. Nejlépe někdo dobře finančně zajištěný z okolí Brna, abych mohla dál sem tam chodit na rehabky do dogRepair. Budu je totiž prý potřeboval asi celý život. Nicméně ještě se musím naučit nebýt takový závislák.

Sára je zpět 🙂

Tak Sára se nám vrátila z rehabek. Měly jsme trošku strach, jestli nás pozná a bude s námi vůbec chtít jít….Později přihodíme video z jejího rehabilitačního pobytu 😉

Zveřejnil(a) Útulek Olomouc Loz Čr dne 15. květen 2018

Sára – třináct dní v dogRepair

Na začátku května absolvovala Sára rehabilitace v dogRepair Brno "Hydroterapeutická teta" Markéta Krejčí se s ní opravdu nadřela. Brala si ji domů, cvičila s ní několikrát za den, chodila s ní na procházky. Nejvíc zabrat jí dalo vymyslet zpevnění na pravou nohu, aby cvičení mělo vbec nějaký smysl. Moc děkujeme za její snahu a těšíme se na další spolupráci. Se Sárou si jí užijeme ještě asi dost 😀

Zveřejnil(a) Útulek Olomouc Loz Čr dne 15. květen 2018

 

Účet pro dary – pozor
670100 – 2201140076/6210
pozor na nutnost uvádění celého čísla účtu včetně předčíslí.
Oznámení o připisování plateb
Facebook

Finanční zdroje na naši činnost jsou z darů a ekonomické činnosti. Nejsme příspěvková organizace.

Reklama