Kontakt
Adresa: Areál letiště, Neředín 726, Olomouc
Tel.: 583 210 759
Pohotovost 776 462 998
Otevřeno: 14.00-16.00h
Email: olomouc.utulek-loz@seznam.cz

Polámané zlatíčko Sára

Byl pátek 2.3.2018  a již to vypadalo na odchod z práce, když u útulku zastavilo auto a vše bylo rázem jinak. Majitelé se štěnětem přišli požádat o telefonní čísla a adresy na veterinární lékaře, s tím, že štěně má zlomenou nohu, a že tedy hledají veterináře, který by jim ji odoperoval na splátky. Takového veterináře neznám a tak jsem rychle přemýšlela co dál. Měli rtg snímek a tak jsem si jej půjčila poslala našemu veterináři s otázkou kolik by to stálo u něj. Bohužel se jednalo o velmi komplikovanou zlomeninu, s velmi špatnou prognózou a tak cena, se kterou přišli majitelé tj.12.000,- byla pravdivá. Tudy cesta tedy nepovede. Ihned se mi hlavou honili myšlenky, kde požádám o pomoc pro toto malé 4 měsíční stvoření, a zda pokud něco vymyslím, budou majitelé schopni mít zvíře 24hodin pod kontrolou?

Začala jsem se tedy ptát , zda je již štěně vakcinováno, načež mi bylo řečeno, že ne (aha takže tak zodpovědní zase nebudou) a tak jsem z nich pomalu tahala celý příběh. S fenkou byli napřed na veterině ve Šternberku, kde jim bylo řečeno, že je to na euthanasii (jedná se o opravdu velmi komplikovanou zlomeninu). Druhý den jeli do Olomouce do Topolan, kde jim bylo uděláno rtg jedné přední končetiny a bylo jim řečeno, že musí na operaci. Volám znovu našeho lékaře a ten mi na základě snímku řekl, že největší šanci operovat takovou zlomeninu je tak do 6hodin od úrazu…. Jímá mne hrůza, když si představím, jak dlouho ještě budou objíždět s touto maličkou další veterináře a zda vůbec… Jediné co jsem jim mohla nabídnout, a taky nabídla, bylo, ať se psíka vzdají a že se o ni postaráme. Vzdali se jí, pravděpodobně sami usoudili, že by to nedali a to ať finančně, tak z hlediska péče. Holčičku jsme vzali k nám a k mému zděšení měla snahu vstát… Jenže ať koukám jak koukám, zdá se mi že nemůže na obě přední… Volám Topolany kliniku, kde byla ošetřena. Tam mi řekli, že dělali jen ten jeden rtg snímek na základě toho, co bylo řečeno veterinářem ze Šternberka. O druhé tlapce nevěděli. Znovu tedy telefon našemu veterináři s mým podezřením a honem na další rtg snímky. Mé obavy se potvrdili a zlomené jsou obě 🙁

Dali jsme tomuto stvoření šanci, a tak má za sebou již operaci obou předních končetin, chutnat jí chutná, a zda se končetiny zcela zhojí, ukáže čas. Prozatím je ležícím pacientem. Jedná se o zlomeninu v kloubu, navíc u štěněte, kdy kosti ještě porostou,  jsou měkké, drobné a tak se těžko zajišťují šrouby, destičkami atd. (laicky řečeno) Postižené jsou obě přední končetiny a tak je velmi těžké zajistit nehybnost zvířete po několik týdnů, než kosti srostou. Držte pěsti, ať vše dobře dopadne.

Pokud by někdo chtěl pomoci, může tak učinit na náš účet 670100-2201140076/6210 m Bank,  jako var. symbol 5276 a do poznámek Sára. Za každou pomoc děkujeme.

 

Ze života štěněte aneb první týden se Sárou

Představa péče o štěně, které má zlomené obě přední packy a jen leží a čůrá pod sebe, se zdála být první den v celku pohodová. Prostě když budu v práci, tak bude v ohrádce v kanclu, bude mít plenky, aby nebyla celá mokrá, když se počůrá a v podstatě bude jen jíst, pít a spát. Doma s ní konečně budu mít čas dát dohromady webovky a útulkový fb, na což se stále chystám, ale většinou se k tomu nedostanu, protože si najdu milion jiné práce venku.

Má skvělá představa začala být méně příjemná, když se Sára rozhodla, že prostě sama nebude. V momentě, kdy jsme se vzdálili, začala jančit, stavět se na ty zlomené, nejvíc sešroubované nohy. V tu chvíli nám bylo jasné, že s ní bude muset někdo být pořád a nemůže se nechat bez dozoru. Prostě se nesmí na ty přední vůbec postavit. Zlomeniny má v kloubech, a na té jedné pacce to má, podle mne, tak na stopadesáttisíc kousků a vůbec nechápu, jak se panu doktorovi tohle puzzle podařilo dát dohromady.

Sára však předčila všechna moje očekávání, nejen, že se nemůže nechat bez dozoru, ale nemůže být sama ani na vteřinu. Můj život se rázem proměnil v nepřetržité hlídání, bytí ve střehu, spaní lehkosti indiána a také jeho rychlosti ve vstávání z postele, židle nebo třeba záchodu. Ano, ani na záchod nemůžu sama, nebo aspoň musím mít otevřené dveře a Sáru položit před ně tak, aby na mne viděla. Tím však stejně riskuji to, že se jí začne zdát vzdálenost mezi námi příliš velká a rozhodně se dojít blíž, čímž okamžitě procvičí sílu mých svěračů a běh s kalhotami dole. Nechápu, kdo vymyslel záchod se schodu… Sára má celkem tři „pelíšky“. V obýváku a ložnici má deky. Třetí „pelíšek“ je karimatka, která se přesouvá podle potřeby do kuchyně, k záchodu, do koupelny a to někdy i se Sárou, když už mám pocit, že ji neunesu. Jízda na karimatce je myslím jednou z jejich oblíbených činností. Přesouvání pelíšků je však spíš jen naše pocitová záležitost, protože ať jí dáte na deku či na karimatku, tak se během pár minut odkope na podlahu a leží na ní.

No, hned další věcí, která mi už úplně rozbila prvotní představu o pohodovém hlídání nemocného čtyřnohého mrněte, bylo její rozhodnutí, že si bude čůrat pod sebe jen v případě velkého vítání nově příchozích. Když se jí chtělo, tak začala zase jančit. Chtěla se stavět a nechtěla si dát vysvětlit, že fakt může čůrat v leže. Nakonec jsem jí postavila, držela jsem jí za hrudník tak, aby měla přední nohy ve vzduchu a chodila s ní, aby se teda mohla vyčůrat a vykakat. Jenže tato pozice se jí také nelíbila. Kňučela, chodila sem tam, až mi umíraly ruce, nohy i záda z chození v podřepu a zohnuti. Po necelé hodině, kdy jsem s ní takto pochodovala jak uvnitř, tak venku na dvoře, jsem si už připadala totálně bezmocná a rozbrečela jsem se. Okamžitě se ke mně seběhlo celé zvířecí osazenstvo, začalo mne starostlivě olizovat a Sára se z toho, asi úžasem, počůrala. Myslím, že jsem ještě nikdy neměla větší radost z toho, že se pes vyčůral v obýváku. Tak to šlo asi dva dny, než si Sára zvykla na to, že jí prostě u čůrání asistujeme. V útulku jsme vyhrabaly postroj, ze kterého se udělal závěs a tak už se nemusíme zohýbat. Nicméně, stejně se hodně pronese, než si najde to správné místo, teď už jen na dvoře. Mimochodem mám pocit, že ruce už mám o několik centimetrů delší. Ke všemu má velmi vzácný dar potřebovat jít ven zrovna, když vám se to vážně zrovna nehodí.

Bylo nám líto, že mimo ležení a pár krocích v závěsu se v podstatě nudí a tak jsme se rozhodly, unavit jí pomocí interaktivních her pro psy, tak jak se to dělalo i Iggy. No, zábava by to pro ni byla opravdu úchvatná, kdyby u toho opět nezačala šílet a nechtěla z hry pamlsky dostat okamžitě a za každou cenu a hlavně ve stoje. Je extrémně žravá a představa pamlsku schovaného v kuse dřeva byla silnější než bolest zlomených nohou. Takže, to nám taky nevyšlo. Jinak si moc nehraje. Z hraček jí trochu zajímá jen suk, a pak rulička od záchodového papíru. I tak ale jen na pár desítek vteřin. Co by jí hodně bavilo, tak rvát si z nohy obvaz, ale to pan doktor zakázal. Nejvíc je zlej, vůbec nechápe, že je to skvělá zábava.

Po týdnu se Sárou můžu říct, obdivuji všechny matky s miminama nebo všechny, kdo se starají o někoho, kdo potřebuje stálou péči. Já se modlím, aby už tohle bylo za námi, aby to mé chlupaté čtyřnohé siamské dvojče bylo v pořádku, mohlo běhat po svých a pak našlo nějaký super domov. Teď však musíme vydržet, protože stačí chvilka nepozornosti a budeme opět na začátku.

 

Ze života štěněte – druhý týden se Sárou

Zdar lidi, tak jsem se rozhodla, že už nepotřebuji žádného tiskového mluvčího a budu vám psát sama. Jsem už totiž velká holka. Přišla jsem na to hned v pondělí, když jsem při převaze rozhodla sežrat pana doktora. Se nedivte, chtěl mi sebrat ten krásný modrý obvaz z nohy, a to zrovna, když se mi jej podařilo trošku načít. Zkoumal mi pacičky a pak říkal, že zatím to drží, ale ještě prý nemám z daleka vyhráno. Také tetě E.T. ukázal, jak mi má cvičit tu lepší packu, aby se mi nezkrátily šlachy. Bolelo to a chtěla jsem je sežrat oba, ale byla jich přesila. Pan doktor mi říká klokan Ema, protože se stavím na zadní, musím do příště popřemýšlet, jestli mne to náhodou neuráží.

E.T. je má hlavní hlídací teta, druhá hlídací teta je paní vedoucí, ta je na mne hodnější, třeba když jde na záchod, já už totiž tu chvilku sama občas vydržím, tak na mne celou cestu paranoidně neřve, že mám ležet,  jak to dělá teta E.T. . Od tety paní vedoucí také dostávám  víc pamlsků. Také mne trošku naučila hrát tu jejich interaktivní hru. Napřed mi dala pořádně napapat, abych po té hře nešla jak urvaná z řetězu a pak už jsem u toho hezky ležela.  Jsem trašně inteligentní, protože mi to opravdu jde.

Zjistila jsem, že i ty hračky nejsou úplně marné. Hlavně šišatý tenisák a plyšový pudl. Ovšem moje nová nejlepší zábava je doplazit se ke skříni v ložnici a tu pak okusovat. Teta vždycky vyletí jak střela a vrátí mne zpět na deku. Já pak drtím aspoň pudla, potřebuju totiž najít to jeho jádro, a pak usnu. Prý chrápu jak starej chlap, což je mi teda úplně jedno.

Mimo tety E.T. a tety paní vedoucí mám ještě psí tetu Ajšu, která mi krade hračky a nosí je do zahrady, abych je měla od bahna.  Pak tu mám ještě hlídací kočku a kocoura. Baví mě je pozorovat, ale nejradši bych je prohnala. Kočka si za mnou občas lehne, prý je štěněcí terapeutka, ale když mi v nestřeženém okamžiku sežrala mé pamlsky, tak mě fakt naštvala. Včera dala naše kočka facku kočce od sousedů, to byla rychlost. Těším se, až budu zdravá, tak budu mít také tak rychlé packy.

 

Teta E.T. mne naučila běhat za míčkem, tím šišatým tenisákem, na ostatní jim kašlu, jsem speciální a potřebuju speciální věci přece. Vždycky jej na zahradě hodí před nás, pak se mnou za ním běží, a když jsme u něj, tak jej zvedne a dá mi jej do tlamy. Říká, že u toho vypadáme jak dva idioti a po chvilce skuhrá, že ji bolí záda.

Jo ještě vám musím říct, jak mi tety vyrobily vozítko ze starého kočáru. Fakt se s tím nadřely, bojovaly s tím asi hodinu. Pak se mnou chtěly vyrazit na pivo….vydržela jsem v tom asi dvacet vteřin. Přece je nebudu podporovat v pití ne?

Tak se mějte a my se zase někdy ozveme. Moc děkujeme za psychickou, finanční i materiální podporu.

 

Ze života štěněte – třetí týden se Sárou

Začátek mého dalšího týdne se mi vůbec nelíbil. O víkendu byla taková zima, že jsem občas i litovala, že jsem nechtěla nosit ty plenky. Ale samozřejmě před tetami jsem na sobě nedala nic znát a chodila jsem čůrat a kakat až úplně dozadu do zahrady, aby si trošku procvičily svaly. Myslím přece na jejich dobro. Akorát vždycky trvalo, než se teta E.T. připravila na tuto dloooouhou cestu. Navlékla na sebe starou policejní bundu s kapucí, tak, že jí nebyly vidět ani oči. U toho mi vyčítavě vysvětlovala, že nemám štěkat jak pardál, že je pak ve stresu a nemůže si zapnout zip. Ve finále pak vypadala venku dost vtipně, zvlášť když si k té drsňácké bundě vzala nazouváky a pyžamové kalhoty s medvídky.

V úterý jsem byla na převaze a kontrolním rentgenu, pak doktor říkal, že na levou nohu budu snad chodit úplně normálně, ale u pravé stále není nic jisté. Už mi ji nezavazoval celou, ale nechal mi trčet tlapku, aby mi s ní tety mohly začít cvičit. Je to super, jde to mnohem lépe škubat než předtím. U cvičení dělám o moc větší scény než je potřeba, aby si tety  to cvičení taky trochu užily. Na levé noze už mám pomalu zkoušet chodit, jenže se hrozně bojím. Vždycky, když se mi dá vodítko trošku níž, abych nohu zatížila, tak jdu rychle „do klokana“ na zadní anebo si lehnu. Když se snažím dohnat tetu Ajšu, tak nohama melu dobře, ale to se jen zlehka dotýkám země. No bude to asi ještě horně těžké.

Musím se vám ještě k něčemu přiznat. Hrozně se bojím slepic. Když jdeme kolem jejich výběhu, tak se všechny seběhnou k plotu a strašně hladově na mne hledí. Myslím, že to jsou ty nejkrvelačnější bestie na světě a nebojí se dokonce ani tety Ajši, když na ně vrčí a chtějí ji klovat do čumáku. Nevím, jestli by jim tety neměly sehnat nějakého slepičího psychologa. Jsou pro psy a kočky, určitě budou i pro slepice.  Jakmile se blížíme k jejich výběhu, tak se zaseknu a nechci jít. Teta E.T. mne musí vzít do náruče a těch pár metrů přenést. Vždycky u toho brblá něco o tom, že už vážím jak malé prase. No jo, rostu a už mám skoro dvanáct kilo. To jsem zvědavá, co bude říkat, až budu vážit jako velké prase.

S tetou paní vedoucí se občas večer dívám na zprávy. Většinou u nich usneme, takže vlastně nebývají vůbec zajímavé. Teta paní vedoucí je na mě hodnější než teta E.T. Vždycky si ke mně lehne na zem a drbe mě. Drbe mě i u cvičení, zatím co mne teta E.T. týrá. Teta E.T. po mně furt něco chce, třeba jíst tabletky, ležet, chodit nebo ráno vstávat.  To se mi fakt nechce, už vydržím bez čůrání celkem dlouho. Jakmile vidím, že už se to blíží, tak si rychle lehnu na záda a kopu nohama ve vzduchu, aby mne nemohla vzít. Většinou to moc nepomůže, musím vymyslet nějaký lepší systém nevstávání nebo zakousnout tu placatou vřískací krabičku, která nás budí. Kdyby vás napadlo něco jiného, tak dejte vědět.

 

Ze života štěněte – čtvrtý týden se Sárou

Tak vás všechny zase zdravím. Přibrala jsem další kilo. Mám pocit, že teta E.T. začala šedivět a zestárla tak o patnáct let, takže teď vlastně aspoň konečně vypadá na svůj věk a nebudou po ní chtít všude občanku. Hlavně za ten měsíc strašně zpustla. Už vůbec nemá na hlavě ježka, vlasy už jí lezou přes uši a vpravo vzadu jí hrozně trčí. Kdekoli si lehne, tak hned usíná. Teta paní vedoucí chce, ať už jde o víkendu do práce, prý ať si ode mne odpočine. Já osobně si ale myslím, že jí bude hrozně smutno. Hlavně po procházkách na zahradu. Už ji úplně vidím, jak v útulku vodí psy do výběhu pokaždé, když začnou štěkat a tahá jim přední packy ve vzduchu. Ona už vůbec trochu blbne. Pořád říká, že musí jít běhat a že to se mnou nejde. No a včera jí hráblo a běhala asi čtvrt hodiny po obýváku. Já s Ajšou jsme na ni hleděly v němém úžasu. Zvlášť, když pak nadšeně tetě paní vedoucí vyprávěla, jako kdyby to byl objev století , že zjistila, že nemůže běhat kolem zapáleného krbu, protože pak všude smrdí kouř.

Vlakovka, moje hlídací kočka, mi přinesla domů myš – živou, ale už dost porouchanou. Teta E.T. na ni řvala, že s tím má okamžitě vypadnout, že ona ji za ni dorážet nehodlá, ale ona nechtěla, byl to přece dárek pro mne. Nakonec teta E.T. vzbudila kocoura, jenže ten myslel, že jej budí kvůli bůhví čemu a myši si vůbec nevšiml. Teprve až ho teta vzala a strčila mu čumák přímo k myši, tak ji chytil a pak obě kočky i s myší vyhodila ven. To mě trošku naštvala, myslím, že měla myš zkusit zrehabilitovat, ale nic jsem jí neříkala, jí je vždycky všech zvířat líto. V podání kocoura to mají myši většinou okamžitě za sebou.

Jinak já už mám obě přední nohy. Pan doktor mi sundal obvazy i z té pravé. Chtěla jsem mu pomoct s vytahováním šroubů, abych mu ušetřila práci. Tety to vůbec nepochopily a tak jsem dostala zase límec. Chystají na mne nějakou hydroterapii, že by mi měla pomoct postavit se na nohy, ale prý je dost drahá. Jestli si myslí, že se nechám honit nějakým obrovským vodním ještěrem, (vím, co je to Hydra přece) tak to asi spadly z višně. Ale je fakt, že chodit se pořád bojím. Zato plazení mi jde čím dál lépe.

Až vyrostu, chci být chytrá jako stará kachna. Normálně si tak ležím na dvoře na dece a najednou kachna. Ona přišla na to, jak podlézt pod plotem, aby se dostala na dvůr k jezírku. To je aspoň hlava, kde se na ni hrabou ty psychoslepice. Tety by na ní měly vyzkoušet ty mé interaktivní hračky, jestli jí půjdou tak dobře jak mně. Taky je neuvěřitelně silná a statečná. Prý ji kdysi napadla liška, ale ona ji nejvíc přeprala a zahnala. Byla na tom dost špatně, ale teta paní vedoucí ji dala do kopy. Akorát od té doby trochu kulhá. Já budu už asi taky pořád trochu kulhat. Jooo, kachna je můj největší vzor. Jednou si ji nechám vytetovat na ucho.

Teta Ajša mi pořád krade hračky. Fakt už mě s tím štve. Nejhorší je na zahradě, vezme si hračku do tlamy a schválně běhá okolo mě. Já pak chytám hysterické záchvaty a štěkám na ni, ať mi to okamžitě vrátí. A ludra teta E.T. má z toho ještě radost, protože se u toho snažím vstát. Jen ať počkají, až se uzdravím, tak je proženu obě.

Tak se mějte, a já se snad zase někdy ozvu. Akorát nevím kdy, protože když už bude chodit teta E.T. do práce, tak nevím, jestli bude mít čas to se mnou všechno sepisovat. Ale budu prý jezdit s tetou paní vedoucí do práce a pomáhat jí v kanceláři, takže nudit se rozhodně nebudu.

Ze života štěněte – pátý týden se Sárou

Tento týden jsem musela několikrát do práce. Bylo to fakt náročné. Teta E.T. měla v plánu, že ze mě udělají útulkový místní rozhlas, protože teta paní vedoucí říkala, že co nemám v nohách, to mám v plicích. To se však nekonalo, protože mne vždycky unavila už ta cesta. Včera už se mi do té práce vůbec nechtělo a tak jsem dělala v autě takový bugr, že teta E.T. musela dvakrát zastavovat. Podruhé se mi podařilo dokonce dostat z postrojku, sama ani nevím jak, a tak mě teta musela vytáhnout z auta a kdesi na cestě u škarpy mě do těch kšírů zase instalovat. Vytáhla mi k tomu i deku, abych neležela na tvrdém. Kolemjedoucím řidičům lezly oči z důlků, asi si mysleli, že mne tam chce teta nechat. No popravdě, vypadala tak naštvaně, že jsem si to chvilku myslela i já a zbytek cesty už jsem byla raději hodná.

Byla jsem také na kontrole u pana doktora. Když jsme čekaly v čekárně, tak mne teta E.T. měla položenou na klíně. Zrovna přišla do práce paní doktorka a já ji hned poznala. Teta E.T. stihla říct jen „nevítej-nečůrej“ a měla počůrané kalhoty. Jen se na mne vyčítavě podívala a smála se jí celá čekárna. Dobře jí tak. To měla za to, že kecá. Říkala, že dostanu včeličku. Moc jsem se těšila. Kterýsi den jsem jednu viděla na dvoře a strašně se mi líbila. Říkala jsem si tehdy, že bych takovou chtěla mít. Jenže to byl podraz, místo včeličky jsem dostala žihadlo od takového Messerschmitta, že kdyby měli takového Němci za války, tak nikdy nemůžou prohrát. No prostě hrůza. Byla jsem z toho v takovém šoku, že jsem se ani nepohla.

Jinak stále se snažím, aby se se mnou tety nenudily. Například jim dělám na zahradě bojovky a chodím kakat do největšího chraští nebo bláta, které najdu. Jednou večer jsem dostala ale nejdokonalejší nápad, že se vykakám nahoru na skalku. Teta paní vedoucí byla ale zásadně proti. Prý jsem se zbláznila, že tam se mnou fakt nejde, ještě když je tma jak pytli. Urazila jsem se, lehla si na zem a odmítala jsem kamkoli jít. Už vím, proč se říká „za dobrotu na žebrotu“. Já tak myslím na jejich kondici, zábavu a všechno a ona tohle.

Na dvůr za mnou pořád chodí stará kachna. Teda nejsem si úplně jistá, jestli je to za mnou, nebo za mojí miskou s vodou. Chodí mi do ní luhovat trávu a slupky slunečnicových semínek, které jí zůstávají na zobáku. Říkala jsem jí, že mi takový čaj nechutná, ale nedá si říct. No, a měla by dostávat intestinal granule, protože má furt průjem.

Ještě bych chtěla poděkovat vám všem, kteří jste přispěli na mou léčbu a to jak přímo na útulek tak v rámci Psího přání, které pořádá Nadační fond PES V NOUZI. Díky tomu budu moct absolvovat tu hydroterapii. Tety mi vysvětlily, že mě tam nebude hodit žádný vodní ještěr, ale budu si tam plavat a chodit na páse pod vodou. Teď už se možná i těším. V pondělí se tam jedeme podívat, tak jsem zvědavá. Cvičit budu moct pak až později, protože se mi ve čtvrtek budou tahat šrouby z jedné nohy, té lepší. Tak na mne myslete, ať to všechno zvládnu. Asi to bude náročný týden.

Ze života štěněte – šestý týden se Sárou

Předem mého dnešního vyprávění bych vám chtěla říct, že na téhle fotce fakt nekadím, ale snažím se stát. Jen kdyby někdo pochyboval třeba…

Tento týden se toho stalo tolik, že jsem toho už většinu zapomněla. Tak asi od konce, ten si totiž pamatuji velice dobře. Už jsem totiž zase „lampička“. Pan doktor mi včera vytáhl šrouby a tak mám zase límec, což je pro mne hrozná tragédie. Ale zase na druhou stranu už můžu v klidu chodit bezpečnostním rámem, protože nebudu pípat. Akorát nevím, kde ho vezmu. No, každopádně za deset dní se mi budou vytahovat stehy a pak pojedu na čtrnáct dní k hydroterapeutické tetě na prázdniny.

Už jsem se za ní byla v pondělí podívat. Hned po příchodu jsem se tam se všemi řádně přivítala, takže pak museli vytírat. Pořád totiž při vítání čůrám radostí. Hydroterapeutická teta mne napřed prohlížela, různě mi natahovala všechny packy do všemožných stran, prý aby se mi všechny ztuhlé svaly trochu uvolnily. Moc se mi to nelíbilo, ale musela jsem být hodná. Pak na mne navlékla nějaký divný postroj a vzala mne do obrovského akvária. Nejdřív ho napustila tak, že jsem musela plavat. Vůbec jsem netušila, že něco takového umím. Byla jsem hrozně vyjevená, ale celkem mi to šlo. Pak trošku vody vypustili a já dosáhla až na dno. Najednou se země pode mnou začala pohybovat. To byl další šok. Armageddon, pomoc!!! Ale prý se jen zapnul nějaký podvodní běžecký pás. Musela jsem po něm chvilku chodit. Jako úplně to nešlo, ale bylo to lepší než na suchu. Po pár minutách jsem mohla konečně pryč. Byla jsem mokrá, unavená a taky pořádně uražená. Nicméně od té doby jsem se snažila víc vstávat. Dodalo mi to trochu odvahy.

Jo a ještě vám musím říct o tetě Knedle. Někdy se musím zeptat tety E.T., proč se jí tak říká. No takže teta E.T. psala tetě Knedle, že se mnou jedou na hydroterapii, jenže to popletla a napsala hydriterapii. No a teta Knedla jí na to napsala: „Hydriterapii? 😀Ona je hydra? 😀😀 Jakoze hydri terapie pro hydry?😀 Potrebujete aby byla vic hydra? Ma problem s identitou? 😀😀 No jo, to je hned 😀 „ Teta E.T. se málem udusila rohlíkem jak se začala smát a ještě několik minut nebyla tetě paní vedoucí schopná říct, čemu se směje.

Za tetou Knedlou jsme byly na návštěvě v práci. Ona pracuje jako policajt, ale nenosí uniformu, protože má moc velké břicho a tak by jí žádná nebyla. Na policejním oddělení se mi napřed moc nelíbilo, zvlášť, když mi teta E.T. řekla, že když budu zlobit, tak mne strčí do cely. Musela jsem jet výtahem, toho jsem se taky hrozně bála. Ale pak už jsem zase vítala-čůrala a všichni policisté byli spokojení a evidentně vděční z mé návštěvy v kanceláři. Uklízečkám jsme se raději vyhnuly. Teta Knedla jde prý příští týden na mateřskou. To slovo znám, to znamená, že se bude starat o štěně, co nemůže chodit, tak jak se teta E.T. starala o mne. Doufám, že mi ho pak ukáží, chtěla bych s ním kamarádit. Teda pokud by mi nelezlo do misky, to pak neznám bratra.

Nedávno mi kočka Vlakovka chtěla sežrat granule. To mě tak naštvalo, že jsem normálně vstala na všechny čtyři, došla k ní a chtěla jsem ji zahnat. Nějakým způsobem se však stalo, že se mi tak úplně nepodařilo usměrnit mou obrovskou sílu v zubech a chytla jsem ji víc, než bylo potřeba, až z ní lítaly chlupy. Teta E.T. na mne řvala, kočka zdrhla, podle mě spíš předtím řevem než přede mnou, a teta E.T. zdrhala za ní. Asi si myslela, že jsem jí ukousla minimálně půl hlavy, ale fakt to bylo jen pár chlupů. Když se teta E.T. vrátila, tak mi vyčítala, že Vlakovka se mnou spávala, když mi bylo nejhůř a já jsem na ni taková. No trošku jsem se styděla, ale spíš jen naoko, aby mi dala pokoj.

Dneska se mi konečně podařilo se regulérně na chvilku postavit na tři nohy. Jako fakt na tři, doteď se mi to povedlo maximálně tak, že jsem měla packy v pěst, ale dneska jsem krásně stála, akorát asi pět vteřin. Teta E.T. z toho měla druhé Vánoce a hned to musela volat tetě paní vedoucí. Ale ještě líp mi jde sedět v klokanovi. Když jsem byla na zahradě, jela okolo paní na obrovském psovi jménem kůň. Vůbec se mi nelíbil a chtěla jsem jej zahnat. Zvedla jsem se do klokana a snad dvě minuty jsem na ně štěkala, dokud nezmizeli. Jsem největší hlídač.

 

Ze života štěněte – sedmý týden se Sárou

Tento týden nebyl ničím až tak zajímavý, takže mé dnešní povídání bude asi nuda. V podstatě jsem  jej prospala. Za prvé jsem zjistila, že spaním oddálím cvičení, a za druhé jak jsem už začala chodit po svých, nenechám si pomáhat závěsem a zas tak moc toho sama zatím neujdu. Takže se jdu třeba vyčůrat do zahrady a pak si lehnu a ležím, dokud mne teta E.T. nevezme do náruče a neodnese zpět na deku. Chodím v podstatě jen v nejnutnějších případech. Třeba, když si v nestřeženém okamžiku potřebuji jít ukrást kuřinec ke slepicím, kterých už se mimochodem nebojím. Prý jsem nehorázné prase, nechápu proč, vždyť je to mnohem lepší než všechny granule na světě. Absolutní delikatesa.  Líp voní snad jen kočičí záchod, do kterého se bohužel nedostanu. Jo a ještě si chodím půjčovat boty, které se pokouším vytunit. Pak se divím, kolik nových přezdívek najednou mám.

Chtěla bych při chození používat zkratky jako Ajša, které už teda neříkám teta Ajša, protože největší zloděj hraček pod sluncem přece nemůže být moje teta. No Ajša skáče se zídky na dvoře, aby to nemusela celé obcházet. Já jsem to chtěla také zkusit, ale teta E.T. u mne byla tak rychle, že mám podezření, že má trysky v zadku. Tak rychle vstávala naposledy, když jsem nesměla vstát na nohy.

Jinak spoustu psích tet a strejdů mám v útulku. Většina mne chce teda sežrat, ale s jedním už jsem i spala. Jako tím myslím spala a ne spala, chápete.  Strejda Bones byl na operaci zároveň se mnou, když mi pan doktor vytahoval šrouby. No a pak cestou do útulku jsme spolu spali po narkóze v autě. Včera teta E.T. fotila strejdovi Bonesovi koule, které už prý nemá, protože na nich měl nádor. Vůbec tomu nerozumím.  Nechtěla jej drtit pokládáním na bok a studováním, jestli má v pořádku stehy a tak to vyřešila po svém. Se divím, že s tím foťákem nechodí i do vany a do postele.

Tetě paní vedoucí jsem pomáhala na zahradě. Nechtěla jsem, aby se předřela a tak jsem si vždycky lehla do záhonku, kde pracovala, aby si musela jít odpočinout. Vypadala, že z toho moc radost nemá, nechápala, že je to pro její dobro.

A poslední, co jsem vám ještě chtěla říct je, že jsem konečně našla to jádro pudla. Říkala jsem vám o něm někdy na začátku. No ale zklamání obrovské. Pudl měl úplně stejné jádro jako Ajšina plyšová kočka, kterou vykuchala minulý týden. Jsem čekala aspoň kousek kabanosu, kočičí hovínko, nebo aspoň pár maličkých kuřinečků.  Jsem fakt naštvaná. Sedm týdnů jsem pečlivě pracovala, abych pak uvnitř našla jakousi umělou bílou hmotu, která se vůbec nedá žrát. Nehledejte jádro pudla, je to úplně zbytečné. Navíc teta paní vedoucí pak pudla vyhodila, takže mi ho ani teta E.T. nevyfotila na památku.

Jo a ještě…dneska jsem byla na výletě u rodičů a babičky tety E.T. a viděla jsem kozy. Byla jsem z nich absolutně paf. Dvě byly velké zhruba jako strejda Bones a pět bylo malých jako já. Nevím, kdo se bál koho víc.

Tak jo, tak se mějte a já se zkusím ještě příští týden ozvat, protože pak už bych měla jet na tu hydroterapii.

Ze života štěněte – osmý týden se Sárou

Tak se vám zase ozývám. Pak ode mne budete mít chvilku pokoj, protože v úterý jedu k hydroterapeutické tetě, kde zůstanu čtrnáct dní. Budu s ní bydlet u ní doma. Nevím, jestli mi nebude smutno po tetách tady, ale pokud mi hydroterapeutická teta dá občas konzervu, tak jsem schopna a ochotna to přežít.

Tento týden jsem strašně pracovala, hlavně na zahradě. Teta E.T. s tetou paní vedoucí čistily o víkendu zahradní jezírko, tak jsem dělala dozor. No řeknu vám, že teta E.T. je fakt asi trochu z vesmíru. Takže vypustily jezírko a než ho začaly čistit, tak teta E.T. vybrala vodní šneky do kyblíku s tím, že je tam pak zas vrátí. Teta paní vedoucí chtěla, ať je zanese do potoka, ale teta E.T. ji přesvědčila, že jsou v jezírku nejvíc potřební. Večer si přečetla, že to není tak úplně pravda, protože žerou vodní rostliny, a tak je druhý den zase vybírala a nesla do toho potoka. Večer pak našla na dvoře skokana. Chytila ho a dala do jezírka místo těch šneků. Pak teprve jí došlo, že není dopuštěné a že se pan skokan asi nedostane ven. Tak ho zase zachraňovaly a dávaly mu tam desky, aby mohl vylézt. Pak teta E.T. seděla na dvoře, dokud nebyl venku. Pak spadl do jezírka ještě kocour, ale jak rychle tam spadl, tak rychle zase vyletěl ven. Já furt k jezírku nesmím, vůbec nechápu proč, hlavně že mě chtějí poslat do bazénu.

Našla jsem svého nového největšího nepřítele – sekačku. Měly jste vidět tu rychlost, když ji teta paní vedoucí zapla. To mě tak naštvalo – je hlasitější než já, hrůza. Vystartovala jsem a rychle ji běžela zakousnout, nicméně teta E.T. mne dohonila a nedovolila mi to. Říkala mi, že jsem praštěná a asi mám pocit, že mám moc nohou. Pak mne držela, dokud teta paní vedoucí nedosekala. Celou dobu jsem štěkala jak šílená.

Dva dny pršelo a pak jsem se šla s tetou paní vedoucí podívat na zahradu. No jako nechci nic říkat, ale mám pocit, že zasadila místo jahod pampelišky. Na zahradě jsou ale stejně nejlepší kuřince.

Ve středu vyráběla teta E.T. hmyzí hotel. Ona prostě musí ubytovat všechno. Celý den řezala a vrtala díry do špalíčků a pak je nechala ležet na dvoře. Pak přijela tetě paní vedoucí návštěva přát k narozeninám. Malej Matěj, to je můj kámoš co jste ho viděli na videu, si se špalíčky hrál, až se jeden rozpadl. Pak se šly podívat, jak tetě paní vedoucí rostou krásně na záhonku ty pampelišky, a se špalíčky jsem si začala hrát já. No, a když se vrátily se zahrady, tak jsem je musela zase všechny přivítat a špalíčky jsem u toho radostí počůrala. Teta E.T. měla evidentně radost.

Jo a do útulku mi přišel nový kamarád. Dostal jméno Spidy, ale strejda Blahoš říkal, že se měl jmenovat spíš Sarumann, jakože „Sárochlap“. Má totiž zlomenou packu, ale naštěstí jen jednu. Je to taky ještě štěně. Asi si uděláme štěněcí pajdací útulkový gang. Už vidím ty náborové plakáty: „ZLOM SI NOHU A PŘIDEJ SE K NÁM“. Musíme si vymyslet nějaký hrůzu nahánějící název, jako třeba „Vražedné haksny“ nebo „Bratrstvo zlomených kostí“. Naší hymnou by mohla být báseň „U rentgenu“ od Jiřího Wolkera, samozřejmě upravená pro naše potřeby. Jo, to zní jako plán, už se těším, až ho řeknu tetě paní vedoucí.

Několikrát jsem taky byla za panem doktorem. Na té lepší noze se mi totiž u toho kloubu tvoří nějaká tekutina a tu mi musí odsávat. Vždycky pak lítám jak urvaná z řetězu. Teta paní vedoucí říkala, že mi asi píchá nějakou veselost .

Nic, tak já končím, mějte se tu hezky a myslete na mne, ať se mi rozchodí i druhá tlapka a ať se neutopím.

 

Ze života štěněte –jedenáct týdnů se Sárou

Ahoj, tak se vám všem zase hlásím po rehabkách a skoro týdnu po nich. Bylo to fakt náročné. Teta Markéta byla hodná a přísná zároveň. Ze začátku byla trochu ztracená, asi tak jako teta E.T. po mém příchodu do útulku. Musela totiž napřed vyřešit, jak mi pravou nohu zafixovat, aby cvičení mělo vůbec nějaký smysl. Přemýšlela a vymýšlela, až se jí kouřilo z hlavy, zkoušela možné i nemožné, ale ze všeho mi packa hned hrozně natekla nebo jsem to prostě nesnesla a odmítala jsem vůbec vstát. Naštěstí se nevzdala a nakonec se mi nohu zpevnit podařilo. Další problém bylo samotné cvičení. Jsem totiž hrozný lenoch a ať mne motivovala, jak chtěla, nic nepomáhalo, prostě jsem cvičit nechtěla.  Vždycky jsem sebou práskla o zem a konec. Ani kdyby měla nadívané pečené holuby, tak bych nechtěla. Když to po dobrém nešlo, tak na mne začala být o dost přísnější a tak jsem raději, s ohledem na vlastní bezpečnost, začala trochu spolupracovat. Z bazénu jsem měla prvních pár dní paniku. Plácala jsem se tam, že jsem se málem utopila i ve vestě, ale nakonec jsem pochopila, co se po mě chce a jak se neutopit. Nejsem přece žádný doktor Mráček. Myslela, jsem, že aspoň v rybníce to půjde lépe a tak jsem do něj na jedné procházce skočila. No lepší to fakt nebylo, nesnáším vodu, fakt, už ji nikdy nechci ani vidět, maximálně v misce a to radši taky moc ne. Nechápu starou kachnu, že se může dobrovolně koupat v jezírku. Teta Markéta měla své dva pejsky, kteří si se mnou hráli, to byla sranda. Jak už jsem chodila lépe, tak jsem řádila jak černá ruka. Skákala jsem na postel, na linku, prostě jsem zkoušela všechno, co jsem předtím nemohla. Teda skákat na linku nemůžu pořád, ale já se na takové věci nikoho moc neptám, mám svou hlavu. Teta E.T. mi říká, když hodně zlobím, sorry je to trošku sprosté, že jsem malý paličatý zasran.

Když si pro mne teta paní vedoucí s tetou E.T. přijely, tak jsem měla největší radost na světě. U tety Markéty se mi líbilo, ale těšila jsem se, že už nebudu muset cvičit. Jenže teta Markéta jim vysvětlila, jak a co se mnou mají dělat a dokonce jim ty cviky nahrála na video. Takže jsem v háji a musím cvičit zase. Asi mě z toho fakt klepne, takový podraz, normálně se na mě domluvily, čarodějnice.

Po příjezdu „domů“ jsem musela hned všechno prošmejdit a taky se pustit do zahradničení, které jsem těch čtrnáct dní zanedbávala.  Trošku jsem rozryla tetě E.T. brambory, které už sázela po třetí, protože jí je předtím dvakrát vyhrabaly slepice, když zdrhly. Když to viděla, tak stála jak opařená a jen kroutila hlavou. Teprve jsem přijela, tak mne přece hned nepřerazí. Na zahradě jsem chytila běhací rapl a začala lítat dokola jak blázen. Teta E.T. lítala kolem mě a řvala na mě, ať toho nechám, že se mi furt ještě ta packa tak všemožně kroutí, tak ať si s tím zas něco neudělám, ale já jsem na ni kašlala. Takový rapl jsem chytla i na procházce, přímo na silnici. Od té doby musím chodit na vodítku. Na procházky se mnou chodí i kočka Vlakovka, což se tetě E.T. vůbec nelíbí, protože pak neví, koho má ze silnice zachraňovat dřív. Zvlášť když se na ní Vlakovka vždycky začne v tu nejnevhodnější chvíli válet. Naštěstí po ní jdeme jen pár desítek metrů a pak zahneme jinam. Kousek odsud bydlí pán se sekačkou. Já lidi, kteří mají sekačku miluju. U jeho zahrady si vždycky lehnu a odmítám jít dál. Kterýsi den jsem si tu sedla a začala jsem vytáčet hlavu nahoru a kroutit se u toho, až se teta E.T. lekla, že se mi něco stalo. Nakonec zjistila, že mám na nose komára.

Jinak je doma celkem nuda. Ty dvě si totiž dovolily zneužít mé nepřítomnosti a odskočit si na dovolenou a místo aby si odpočinuly, tak chytly bůh ví co. Teď celý týden chrápou, sípou, smrkají a kašlou. Chvilku je nehlídám a tak to dopadá. Teta E.T. se dokáže hecnout tak maximálně na cvičení a procházky se mnou, po kterých se pak tváří, jako kdyby ušla padesát kilometrů a teta paní vedoucí na vaření a vyřizování pracovních věcí po internetu a telefonu.

Jinak prý už pomalu budu hledat nový domov. Nejlépe někdo dobře finančně zajištěný z okolí Brna, abych mohla dál sem tam chodit na rehabky do dogRepair. Budu je totiž prý potřeboval asi celý život. Nicméně ještě se musím naučit nebýt takový závislák.

Ze života štěněte – dvanáct týdnů se Sárou

Tak vás zase po týdnu zdravím. Musíte mi někdo pomoct, protože teta E.T. mne chce zabít. Měla bych se obrátit na KVS, policii nebo Supermana, protože mne hrozně týrá a už se to fakt nedá vydržet. Jsem vysílená, úplně na dně, všechno mne bolí, prostě konec světa. Asi padesátkrát za den se mnou cvičí. To je táaáková nudaaa. To je furt lehni, sedni, zvedni hlavu, ták, protáhneme pacičku, na bedýnku, poď, dostaneš piškotek, bla bla bla, no neskutečná hrůza. Vždycky se u toho snažím tvářit, že bude do pěti minut po mně, ale vůbec to nepomáhá. Ona snad nemá ani srdce. Proč zrovna já? Proč necvičí s Ajšou, s kočkama nebo s kachnou? Ta taky špatně chodí a určitě by to potřebovala.

Ale musím se pochlubit. Sem viděla úplně zblízka toho psa, co se jmenuje kůň. Dokonce dva a táhli kočár. Nedaleko se totiž konala svatba a tak pořád jezdili okolo našeho. Já jsem je slyšela za plotem a pokaždé jsem na ně řvala jak pardál. Teta E.T. už mne měla plné zuby a tak mne vzala na procházku. Šla jsem po stopách kočáru, až jsme došly ke koňským bobkům na mostě. To byla vůně, no nepředstavitelná. Teta E.T. mne táhla pryč, ale já jsem za žádnou cenu nechtěla. Vzala mne do náruče, odnesla asi 15 metrů od mostu a postavila na zem. Já jsem se rozešla zpět k mostu samozřejmě. Když chtěla jít teta jinam, lehla jsem si a zdar. Nejdu. Nakonec mě nechala jít zpět na most s tím, že teda aspoň někam jdu. Jinak se mi totiž moc nechce. Kočí od těch koní si musel myslet, že je teta E.T. buď úplně dementní, nebo se do něj zamilovala, když se už snad tři čtvrtě hodiny pohybuje na patnácti metrech tam a zpět. Hlavně, když jsme pak slezly k potoku a narazily tu na sršní hnízdo. Teta E.T. mne drapla do náruče a zdrhala se mnou zpět na cestu. Ona je na ty bodací hmyzáky strašnej panikář. Muselo to vypadat, že se mnou běží v náručí, abychom náhodou neprošvihly další průjezd kočáru. Myslím, že kočí už jen čekal, kdy začneme stopovat.

No a mám další dovednost. Naučila jsem se ji od Ajši a kocoura. Už jsem v tom lepší než Ajša, na kocoura zatím nemám. Jsem hroznej zabiják.  Teta paní vedoucí totiž říká, že kdo krade, může i zabít a já se naučila krást. Kradu hlavně boty, Ajše misku se zbytkem granulí a taky hrníčky. Vždycky když potkám něco, co by se dalo čmajznout, celé to vezmu a odnesu. Jediné, co se nosí dost blbě je miska s vodou, tu vždycky vyleju, ale jinak celkem pohoda. Když jsem ukradla hrníček, málem tetám vypadly oči z důlku. Teta E.T. v něm měla původně mléko pro kachny a moc tím voněl. Nedalo se odolat, chápete ne? Než mi hrníček sebrala, tak si to samozřejmě musela ještě zdokumentovat, kdyby jí to náhodou někdo nechtěl věřit.

Navíc se prý vůbec neumím chovat. No a co jako. Tak se bojím ostatních psů a vyjíždím po nich. Ale za plotem jsem největší hrdinka a všechny zaženu. No nicméně teta E.T. s tetou paní vedoucí si vsugerovaly, že jsem  hrozná a musí se pokusit mne spasit a teta paní vedoucí mne vzala na cvičák na socializační hry štěňat. No, přiznám se, že jsem měla naděláno snad i v ortéze. Snažila jsem se splynout s prostředím a vsáknout se do země, ale ti ostatní psi mne stejně našli a každý si mne musel přijít očichat. Jako kdybych se aspoň předtím vyválela v tom koňském hovínku, tak to pochopím, ale takhle?  No říkám, že se mne tety snaží zabít.

Ze života štěněte – čtrnáct týdnů se Sárou

Ahoj všichni, tak se vám zase hlásím. Tentokrát až po čtrnácti dnech, protože teta E.T. byla furt v práci a tak neměla čas na mé povídání. Já jsem se ji snažila přesvědčit, ale vypadalo to, že jí spíš vyštěkám díru do hlavy, než že začne psát.

I teta paní vedoucí byla teď v práci každý den do večera. Říkala, že je beztak brzo nabonzuju, že nutí děcka, to jako mě, chodit na dvanáct hodin do práce. No fakt, byla jsem tam furt. Minulý týden to bylo dobré, tety mne strčily do malého výběhu s Nikem, taky štěně, ale o kousek menší než já. Nejdřív jsem dělala strašně uraženou, že mě tak jakože uklidily pryč, ale Nik pořád poskakoval kolem mě a chtěl si hrát, až jsem se nakonec „odurazila“ a pak už jsme zlobili o sto šest. Strejdové vedle ve výběhu si s námi chtěli taky hrát. Běhali kolem plotu, vrtěli ocasem a kňourali. Akorát pak strejda Jack nakonec Nika přes ten plot pochcal, tak se mu všichni trošku smáli. Nik mě naučil celkem dobře hrabat. Vyhrabali jsme tam zákop pro Fatimu. To je taková starší megavybátá malá fenka. Dává se do toho výběhu s Toyem, aby jí naučil, že je všechno vlastně úplně v pohodě a není se čeho bát. No a Fatima lehává v tom našem zákopu, vykukuje jí jen hlava a pozoruje, co se děje kolem. Nik pak odešel do nového domova a bylo po srandě.

Doma si chodím sama hrávat do zahrady se slonem. Vždycky se tam vydám hrozně tajně, aby si toho nevšimla Ajša a neukradla mi ho. A pak tam chodím hrabat jednu myší díru, bez Nika to je ale strašně pomalu, přeci jen měl lepší packy. Teď jsem měla v zahradě dvojitý průser, to se mi moc často nepovede, většinou mám průsery po jednom. Teta E.T. sbírala jahody a najednou si všimla, že si hraju s mrtvou myší, kterou tam zapomněla Vlakovka. Vyletěla, odtáhla mne za branku, já jsem od myši samozřejmě nechtěla a šla pro lopatu, že myš uklidí. Mezitím šla teta paní vedoucí ze zahrady a zase mě pustila. Než teta E.T. uklidila mrtvou myš, tak jsem objevila misku s jahodami, vysypala jsem ji, část jsem nakousala a zbytek tou tlamou od té mrtvé myši aspoň pořádně oslintala. Tak ať to mají pořádně dochucené, ne? Vůbec nechápu, proč se tak rozčilovala a proč jahody nakonec dostaly slepice.

Stará kachna má teď mladé, tak je strašně důležitě vodí na dvůr do jezírka. Já si s nimi chci hrát, ale kachna to vůbec nechápe a dokonce jsem od ní dostala ťafku do čumáku. Ona si totiž asi myslí, že po tom, co jsem si užila bolesti s packama, mne něco takového rozhodí. No ani náhodou, pronásledovala jsem je v klidu dál, jakoby se nechumelilo. Ale do jezírka s nimi raději plavat nechodím. Zato, když se mi podaří proklouznout do jejich výběhu, tak jim sežeru všechen šrot. Tety pak vždycky brblají, že na co mám nejvíc nejlepší granule, když jsem nejvíc ujetá zrovna na tohle.

A ještě něco vám řeknu. Nesnáším ty blikající bouchající věci na obloze. Tety tomu říkají debilní ohňostroj. Když jsem to viděla poprvé, tak jsem začala lítat jako blázen a nevěděla jsem, kam se mám schovat. Totální panika. Pak jsem ještě asi půl hodiny nechtěla vylézt z domu a ještě dlouho po tom, co jsem teda vylezla, tak jsem se koukala na oblohu, jestli to zase nepřijde. I Ajša se hrozně bojí a leze tetě paní vedoucí na klín. Teď jsem ten debilní ohňostroj zažila po druhé. Říkala jsem si, že když jsem to poprvé přežila, tak že ho tentokrát zkusím zahnat. Stála jsem na dvoře a štěkala jsem na něj celou dobu, dokud to neskončilo. Příště na něj rovnou vletím.

A ještě něco nového umím. Naučila jsem se otvírat Ajšin barel s granulemi. Teta paní vedoucí říká, že mám osmdesátý šestý smysl na zlobení. No jo, musím dohnat, co jsem při léčení zameškala. Pořád ale používám některé finty. Třeba, že než vstát a dojít si pro hračku, na kterou nedosáhnu, je jednodušší se k ní dvakrát překulit, nebo že když se ve čtvrtek tvářím hrozně utrápeně a unaveně, tak nemusím na cvičák a jede se z práce rovnou domů, kde pak proháním Vlakovku, jako kdyby mi nikdy nic nebylo. Taky „přečůrávám“ Ajšu. Když chci její hračku, tak si přinesu jinou, začnu si z ní nejvíc nadšeně hrát, pak udělám něco jako „jaj, ona mi utekla“ a nechám ji poodkutálet dál, na což Ajša většinou zareaguje tak, že mi ji jde ukrást a já mezitím čmajznu tu její.

Tak já už dneska končím, teta E.T. prý musí dělat taky něco jiného než mě poslouchat. Už abych měla ten nový domov jak Nik a měl na mne někdo konečně pořádně čas. Tety mají těch hafanů na starost strašně moc. Příště vám zkusím napsat mé míry, to prý občas zabírá, když chce ženská nový domov. Prý se šance zvětšuje, když k tomu řeknu, že jsem se právě osprchovala, ale když já tu vodu moc nemusím… Mějte se, čau

 

Ze života štěněte – šestnáct týdnů se Sárou

Ahoj, všichni, teta E.T. mi z těch povídání evidentně udělala čtrnáctideník a říkala, že už s tím přestaneme, protože si mne pak nikdo nechce vzít.

Koupila si dětský bazének, aby si mohla schladit hlavu a nenapadlo jí nic lepšího, než, že se bude koupat se mnou. Když mne do bazénku položila, tak jsem v něm stála jak opařená a čekala jsem, kdy se začne hýbat dno a já budu muset chodit, tak jako u hydroterapeutické tety v Brně. Ale naštěstí nic. Nakonec jsem si v bazénku na tetu lehla a byla to docela pohoda. Když mne pak vytáhla, chytla jsem takový ten „mokrý rapl“. To jsem začala lítat jako blázen po celém dvoře a nezapomněla jsem vletět i pod bambus, kde s Ajšou postupně hrabeme tunel do Austrálie, abych viděla ty klokany, když mi pan doktor na začátku říkal, že jsem klokan, protože chodím po zadních. No, a když jsem z pod bambusu vyběhla, tak tety málem dostaly infarkt. Vše, co jsem měla mokré, jsem měla rázem úplně hnědé, jak se na mne nalepilo to vyhrabané bláto. Nelenila jsem a vběhla jsem tak i do baráku, kde jsem proběhla všemi místnostmi. No prostě parádní zábava.

Lítat umím dobře a taky rychle, jenže jen chvíli. Pak mne začnou nožičky bolet a musím odpočívat. Tety se mnou furt ještě párkrát za týden cvičí, budu muset občas cvičit už pořád, což se mi nelíbí. Cvičení mám ráda asi tak jak teta E.T. běh. Taky běhá jen v nejnutnějších případech, třeba na záchod nebo v útulku za strejdou Malvinem, když ho vede na vodítku na procházku, ale to se spíš podobá letu vzduchem než běhu. Naštěstí strejda Malvin tahá jen k bráně, venku už jde celkem hezky. Jinak by s ním totiž musel chodit leda robokop.

V pondělí ze mě byla hvězda. Přijely dvě paní natáčet nějaká promovidea pro Hills. Jenže já jsem zrovna neměla svůj den a tak jsem chodila jak spráskaný pes. Probrala jsem se, až když si jedna z těch paní dřepla ve výběhu a zavolala mne. Chytila jsem svůj vítací rapl a za dvě vteřiny se už paní, podotknu, že v krásném oblečení, válela po zemi. Tety z útulku se jen modlily, aby pod ní nebyl nějaký „voňavý dáreček některého ze strejdů, protože říkala něco o tom, že přijela vlakem.

Teta Ajša si se mnou konečně hraje. Je to super, akorát při přetahování o suk strašně vrčí, takže vůbec nevím, jestli to jen dělá nebo mne chce vážně sežrat. Proto jej nakonec vždycky na chvilku pustím, aby jí „nebouchl kotel“ a neudělala ze mne „čtyři malé do školky“, jak říkává teta E.T. A když už jsme u té školky, tak vám musím říct, že jsem se ve čtvrtek na cvičáku zamilovala. Napřed jsem se zase tvářila jako strašně týraný pes, nechtěla jsem se s nikým kamarádit a raději jsem se chodila mazlit k páníčkům ostatních. A pak jsem HO uviděla a okamžitě zapomněla na to, že mne chození na cvičák hrozně ubližuje a mám se tvářit nešťastně. Čtyřměsíční hovawardí kluk. Nádherný. Navíc mi byl strašně podobný. No prostě pan úžasňák. Začali jsme si hrát, okusovali jsme se v tunelu a nikdo nás nemohl dostat ven. Nechápu, proč jej paní vedoucí nevzala s námi domů. Mohla jej vyměnit třeba za Ajšu a nebo starou kachnu. Doufám, že příště zase přijde. Škoda, že s námi nebyla teta E.T. a neudělala nám společnou fotku, třeba do peněženky, kterou by mi napřed musela pořídit.

Nic, tak já letím, mám venku ještě nedotrhané noviny, které vítr shodil ze stolu. Jo a té osoby se mnou na fotce, co vypadá, jako kdyby právě utekla z kriminálu, si nevšímejte. To je teta E.T. Mějte se, čau

Ze života štěněte – sedmnáct týdnů se Sárou

Tento týden jsem prý na zabití, jenže to je jen na úhlu pohledu, podle mne jsou na zabití ty dvě.

V sobotu jsem byla v Prusinovicích na voříškiádě Rohálovské psék. Tady bylo tolik šikovných psů. Jednoho po druhém nás představovali a každý předváděl, co umí nejlépe. Já umím nejlépe vítat a válet se, takže jsem pána s mikrofonem přivítala a pak jsem se válela po zemi a nechala se od něj drbat. Je to divné, ale nevyhrála jsem vůbec nic. Byla zde i předváděčka policejních psů. Ti byli megarychlí, běhali, hledali schovaného pana Mischelina, nebo co to měl za oblek, zakusovali se do něj, bylo to fakt zajímavé. Nicméně jen do doby, kdy pan Mischelin vystřelil z plynové pistole. Jsem se tak lekla. Bylo to horší než ohňostroj nebo bouřka. Ještě, že tu nebyla Ajša, ta by se po…. no víte co. Od té chvíle jsem odtamtud chtěla pryč, to se mi fakt nelíbilo. Ale celkově super akce, byla sranda a já jsem dostala milion kokinek.

Našla jsem si super spižírnu – domeček pro kachny. Jak tam tak jako celou noc spí, tak nemohou chodit na záchod ven, takže tam za noc vznikne „hnízdo psích pochoutek“. Škoda, že se mi málo kdy podaří se tam dostat. Nicméně se mi podařilo dostat už i ke slepicím a to vám bylo teprve něco. Ležela jsem si v kuřincovém ráji a užívala si hostinu, jenže zase jen do doby, než mě načapala teta E.T. Furt mi něco zakazuje, to už se nedá vydržet. Nesmím žrát kuřince, nesmím nosit rozpadající se klacky do baráku, nesmím lozit na linku, nesmím kousat boty a dokonce nesmím trhat plyšákům oči.

Tetě paní vedoucí jsem zdrhla brankou na cestu, byla to vteřina, co se ona v té brance zastavila. Měla jsem hroznou radost z toho, že se mi to povedlo a tak jsem po té cestě začala lítat. Teta paní vedoucí se mne snažila zavolat, pak už běhala za mnou a přemýšlela o tom, jak bude skákat pod auta, aby mne něco nesrazilo. Fakt jsem se bavila, ale teta paní vedoucí vypadala, že ji odvezou, jestli se hned nenechám chytit a tak jsem se teda nechala. Když pak druhý den potřebovala dělat něco venku a mít branku otevřenou, tak nás zavřela do zahrady. To byla tragédie, sice vlastně ani nevím proč, ale prostě byla. A protože to byla taková tragédie, tak jsem v zahradě dělala ty největší scény, jaké jsem se dosud naučila. Myslím, že mě slyšela i teta E.T. až v útulku a možná i hydroterapeutická teta v Brně. Žádná z nich mne nepřijela zachránit, a Ajša se strejdou Áronem, který tam byl s námi, mi nepomohli. Jen leželi nebo seděli a tupě zírali.

Strejda Áron je tu od neděle na prázdninách. On je bobtail, což je v podstatě taková velká, hrozně hodná, štěkací ovce s modrýma očima. Je hrozný dobrák a se všemi se chce kamarádit, ani mouše by neublížil. Vlastně se divím, že není vegetarián.  Ajša jej nemá ráda a pořád jej odněkud zahání. Já jsem jí první dva dny pomáhala, ale pak jsem zjistila, že je vlastně hodný. Hraje si se mnou kdykoli chci, ne jak Ajša. Ta si hraje, jen když se chce jí a občas začne být i v průběhu hry zlá. Třeba včera jsme se tak dlouho přetahovaly o suk, až jsme se začaly prát. Teta E.T. měla zrovna v ruce kyblík s vodou, tak nás polila a bylo po rvaní. Abychom nedostaly ještě víc vynadáno, obě jsme začaly nosit jednu přední packu, jakože jsme strašně zraněné. Zabralo to, žádné další blbé připomínky se nekonaly a tak jsme toho asi po dvaceti vteřinách nechaly a chodily zase normálně.  Ajše se vůbec nelíbí, že si s Áronem hraji. Pořád mne hlídá a občas ode mne Árona zažene takovým podivným, hrozně vyčítavým štěkotem. Ne tím jejím zabijáckým, spíš hysterickým, pisklavým a tety se jí pak smějí. Když nám chystají žrádlo, tak musíme být venku za dveřmi, abychom neasistovali. Jeden den nám pak teta E.T. otevřela a za dveřmi jsme seděli my tři a stará kachna s kachňaty a všichni jsme na ni čuměli. Dostala záchvat smíchu a zase zavřela. Naštěstí ji to brzy přešlo a konečně jsme mohli jíst. Teta E.T. šla dát i kachnám, aby neoxidovali za dveřmi.

Dneska to byla v práci bomba. Ne kecám, nebyla. Oni totiž přišli zámečníci dělat další branku do jednoho z výběhů. Teta paní vedoucí pověřila tetu E.T., ať jim vybere místo, kde tu branku mají dát. No a to by nebyla teta E.T., kdyby nevybrala opravdu speciální místo. Pánové párkrát kopli do země a narazili na něco kovového, nastříkaného khaki barvou. Vzhledem k tomu, že kdysi zde byla ruská armáda, všichni dostali strach, že by to mohl být nějaký granát. A tak začala megavelká akce. Celou jednu řadu kotců u toho místa tety stěhovaly do karantény, kde jim ještě k tomu zdrhl Frodo a chtěl sežrat Morise. No jako fakt zážitek. Nakonec přijeli pyrotechnici, kteří po různém skenování zjistili, že je to kovová trubka a všechno se zase stěhovalo zpět.

No nic, strejda Áron jede za chvilku domů, tak si ho musím ještě užít. Někdy se zas ozvu. Paaaa.

Ze života štěněte – osmnáct týdnů se Sárou

Tento týden jsem se byla s tetou E.T. podívat za tetou Knedlou. O té už sem vám kdysi vyprávěla, jak se nemohla vejít do uniformy, protože čeká mrně. Tak mrně už se narodilo. Napřed jsem si jej vůbec nevšimla, jen jsem si říkala, co to má za divný batoh na hrudníku. Pak si sedla a vytáhla z něj maličkatou holčičku. Já jsem na děti hrozně ujetá, tak jsem hned začala svůj vítací, skákací, čůrací rituál. Tety mě hned ale stáhly a musela jsem se dívat jen z dálky. Kromě mrněte a ještě staršího mrněte má teta Knedla ještě kočku a psa, co je trošku poník. Je to vlkodav, jmenuje se Camelot cosik, ale teta Knedla mu říká Bubáku. Připomíná mi Árona, taky je to takový hodný obr. Mám za kamarády samé obry, to jsem určitě moc důležitá. Nicméně víc než Bubák mne zajímala kočka. Ta mi pak utekla, tak jsem začala tahat po dvoře klacíky, které jsem tam našla. Kousala jsem je tak dlouho, až se mi kus zasekl mezi zuby. No to zas byla tragédie. Měla jsem hysterický záchvat, teta E.T. mne chtěla zachránit, nicméně mne předtím musela chytit. Bála jsem se, že mi zuby vytrhá a tak jsem k ní nechtěla jít.

Teď je u nás zase na pár dní Áron. Je to paráda. Hrajeme si od sedmi od rána, honíme se, dupeme jak sloni a u toho pořád štěkáme. Teta E.T. na nás, hlavně v těch sedm ráno, byla hrozně naštvaná, brblala, že se nemůže ani jeden den trochu vyspat. Chtěla nás vyhodit všechny tři na dvůr, ale my jsme jí zdrhly a běžely jsme se schovat za tetou paní vedoucí na záchod. Ajša totiž umí otvírat dveře. Bylo vtipné sledovat bezmocnost tety paní vedoucí, která nám mohla na záchodě tak maximálně nadávat a tety E.T., která poctivě čekala venku, protože dveře na záchod jsou přímo naproti dveřím na dvůr. Škoda, že nepršelo. My jim dáme zakazovat nám hraní.

Teda řeknu vám, že jsem ráda, že žeru granule, i když jsem měla kterýsi den pocit, že mi je sežerou tety, nebo ještě hůř, že mi sežerou všechny slepičince ze zahrady. Slyšela jsem totiž, jak říká teta paní vedoucí tetě E.T., že teda neví co budou jíst, protože jak teta E.T. říkala, že by si dala koprovku, tak chytla totální kopr k vaření. Byla jsem připravená si granulky i slepičince bránit vlastním tělem, ale naštěstí si nakonec vzaly chleba.

Teta paní vedoucí si stěžovala, že jak má zalévat kytky kuřincema, když je všechny sežeru.  Že bude muset slepicím zakázat chodit do zahrady. Už zakázala kachnám chodit na jezírko, protože z něj udělaly pomalu bažinu a tak jej zas musela čistit. Přitom tak hrozně krásně vonělo, nechápu co jim pořád vadí. Jsem zvědavá, jak dlouho jí to zakazování vydrží. Beztak maximálně dva dny, pak jí bude kachen a slepic líto a zase všechny všude pustí. A já vám to zas samozřejmě všechno vykecám.

Ze života štěněte – Sářino poslední povídání

Tak vám musím ještě naposledy povykládat, co se dělo posledních pár týdnů s tetou E.T. a tetou paní vedoucí. Už mám totiž konečně ten nový domov, kde na mne konečně bude mít někdo čas a bude se mi věnovat. Budu bydlet v domku se zahradou, tak jako doteď a spávat u postele, takže super.

Nicméně budu muset znovu od začátku začít s pracemi na zahradě a navíc bez Ajši, tak uvidím, jak mi to půjde. S Ajšou jsme pod bambusem vykopali už takovou jámu, že si tety myslely, že plánujeme lovit mamuta. Podrobně nám ji pak zkoumaly a zjistily naše malé tajemství. My jsme totiž narazily na tunel do neznáma. Vede tam pod zemí a nikdo netuší kam. Já jsem do něj chodila pravidelně štěkat, podle mne totiž vede do té Austrálie a tak jsem čekala, že se mi z něj ozve zpátky nějaká australská Sára, ale neozvala.

Tety říkaly, že jak dospívám, tak se ze mne stává pěkná ludra.  S Ajšou jsme se teď dvakrát pěkně chytly, tety na nás řvaly a nakonec mezi nás musely vrazit židli. Tak o poslední granulku, zapadenou za barelem, se přece musí trochu bojovat. Ale stejně to byl zápas jen na oko, protože kdybychom bojovaly doopravdy, tak jsme dokousané a my jsme neměly ani škrábnutí. Ale nebezpečně to vypadalo, to jako fakt. Jinak jsme si teď s Ajšou pořád hrály, Ajša mi dokonce nechávala hračky, nosila balónek mně a né tetám, prostě super. Tety říkaly, že až půjdu do nového domova, tak se z Ajši zblázní a budou si muset pronajmout nějakého házeče balónků.

Přes noc jsme mívaly otevřené na dvůr, protože bylo vedro. Já jsem nejdřív spávala ložnici, ale jednou v noci se Vlakovka, která spala tetě E.T. na břichu, vzbudila, naježila a začala vrčet. Podívaly jsme se a ve dveřích do ložnice stál sousedův černý kocour a nasysal, asi jestli je v posteli ještě místo a nevlezl by se tam taky. Hnaly jsme ho s Ajšou ven a já jsem od té doby začala spávat na chodbě. To je přece ostuda, aby si psi všimli cizího kocoura teprve v momentě, když na něj začne vrčet naše kočka. Jinak Vlakovka taky není zrovna dokonalá. Předevčírem v noci honila u jezírka můry tak dlouho, až do něj spadla. Zaječela, vyletěla z jezírka, a jak byla  celá úplně mokrá a vyděšená, tak běžela do postele za tetou E.T. Ta ji vzala do koupelny usušit, nicméně celý barák vypadal, jak kdyby ním proletěla vlna tsunami. Vůbec nechápu, kde se na té kočce vzalo tolik vody. Ono totiž než teta Vlakovku usušila, tak já s Ajšou jsme stihly vodu rozdupat i tam, kde nebyla, jak jsme zjišťovaly, co se stalo.

V sobotu jsem byla s tetami, bez Ajši, na závodech dračích lodí. Byly jsme tam od rána a odpoledne už jsem dokonce nechtěla sežrat ty jejich bubny. Když jsme přišly, tak to vypadalo, že hned zase odejdeme, protože u vedlejšího stánku praskl nafukovací balónek, já jsem se lekla a začala couvací manévry, ale nakonec mi stačilo lehnout si mezi batohy. Teta paní vedoucí závodila a teta E.T. mne hlídala. Vždycky mezi závody jsme šly do vody. Tety si myslely, že nebudu do vody ani chtít jít, ale šla jsem. Jsem napůl ta hydra přece a bylo fakt vedro. Neskákala jsem tam sice tak nadšeně, jako dva jack russlové, co tam byli a div, že se i nepotápěli, ale rozvážně jsem tam chodila, koukala do vody na rybky a dokonce chvilku i plavala. Teta E.T. lítala v řece s mobilem a snažila se nás fotit. Ještě, že si nebrala foťák, by ho určitě utopila, protože několikrát ve vodě zavanglovala dost nebezpečně. Vymlouvala se na to, že jsou tam kamínky a nemá boty, jak teta paní vedoucí, která chodila v řece se mnou, ale já jsem taky neměla boty a nevadilo mi to.

No nic, tak já se s vámi loučím. Třeba se ještě někdy ozvu, pokud bude někdo z mé nové rodiny chtít sepisovat ty mé příběhy. Minimálně pošlu fotky. Tety říkaly, že za mnou zatím nepřijedou, aby mi nepletly hlavu, že napřed musím být srdcem i duší nových páníčků. Myslím, že můj odchod berou hůř než já, ale ony musí pomáhat zase jiným, kteří to potřebují a že je jich fakt hodně. Mějte se hezky, čau.

Ze života štěněte – Sára v novém domově

Zdar všichni, že nevíte, kdo vás zdraví? No přece já, Sáris. Své nové páníčky zaměstnávám natolik, že neměli ještě čas se ozvat a tak se mé megastresující tety rozhodly přijet na kontrolu. To víte, že jsem je ráda viděla. Poznala jsem už auto tety paní vedoucí. Napřed jsem jako dost nevěřícně čučela a myslela, že spím, ale i po štípnutí komárem jsem je viděla stále. Tety vystoupily a já jsem vyskočila na cca metrovou zídku, abych je viděla lépe. Trošku začaly být nervózní, že skočím i dolů, ale já to mám vychytané, dolů chodím hezky po schodech. Následovalo velké vítání, ale tentokrát už bez čůrání, jsem prostě nejšikovnější.

Bydlím v domečku se dvorkem. Z domu vedou na dvůr jen dva schody, takže super. V mé rodině jsou i malé děti, takže mám o zábavu postaráno, vždyť víte, že děti miluju. I když občas se mi zdá, že mají o něco víc energie než já. Honím se s nimi po dvoře, a když si sednou na houpačku, tak ji chytím za špagát dole a houpu je. Mají z toho srandu a já taky. Když se koupou v bazénku, tak mě dá panička k nim a pak jsem nejvíc spokojená. Ovšem nejvíc mě baví zavazet. Vždycky si lehnu buď do dveří, nebo doprostřed kuchyně, tak, aby mě všichni museli překračovat. V noci chodí na záchod s baterkou, aby mne nezašlápli, tak jak to dělala teta E.T. Když mě nechají samotnou, tak z toho vůbec nemám radost a dělám pěkný bugr. Naštěstí se to moc nestává, skoro pořád je někdo doma. Taky chodím na procházky k potoku, ve kterém se vždycky ráda ochladím. Nechápu Ajšu, že se vody tak štítí. Já si v té vodě chodím a je mi dobře. To mě asi naučila stará kachna u tety paní vedoucí. V potoce si na ní vždycky vzpomenu. Akorát nevím, jestli už mám svým novým paníčkům říct, že ji chci vytetovat na to ucho. Určitě to bude bolet a nevím, jestli jsem připravená. Musím si to ještě rozmyslet.

¨Tetám asi pořád chybím, bylo vidět, že se jim neodjíždí zrovna lehce, asi doufaly, že budu zlobit tak, že mne moje nová rodina bude chtít vrátit, ale zatím jsem asi hodná. Nebo zato může ten můj pohled, kterému se nedá odolat a člověk hned zjihne? Těžko říct, každopádně zatím zůstávám a jsem spokojená. Pokusím se svou novou rodinu nezaměstnávat tak, aby měli čas poslat aspoň nějaké fotky. Ty, co tu vyfotila teta E.T. jsou nic moc, protože jsem moc lítala a pak ležela pod stolem, takže se to nedalo.

Jo a něco se šušká o mé knížce, tak jsem zvědavá, jestli budu slavná 🙂

Nový účet pro dary – pozor
776655733/5500
Odkaz na transparentní účet
Žádáme přispěvatele s trvalými příkazy, aby si změnili číslo účtu.
Oznámení o připisování plateb
Facebook

Finanční zdroje na naši činnost jsou z darů a ekonomické činnosti. Nejsme příspěvková organizace.

Reklama